Que papillon

Que papillon 1. kapitola

V klidném městečku Fairmount bylo něco po jedenácté hodině večerní, když na opuštěné cestě vedoucí z lesa vyběhl Dean Winchester. Dean byl pohledný dospělý muž kolem 27 let, středně vysoké postavy, s hnědými vlasy a zelenýma očima. Vypadal vyděšeně a také dosti unaveně po dlouhé únavné cestě. Když zjistil, že ho nikdo nepronásleduje zpomalil. Vydýchal se a začal přemýšlet kam doběhl. Vypadá to jako celkem bezpečné místo, pomyslel si. Dean usoudil, že by na okraji Fairmountského lesa mohl i přespat. Lehl si na studenou zem, dal si ruku pod hlavu a koukal na hvězdy. Nechtělo se mu spát, protože byla zima a hlavně ho ve snech ho pronásledovalo peklo kde strávil posledních 5 let svého života. Nevěděl jak se tam dostal a nevěděl proč tam byl, jediná jistá věc byla, že hrůzy spatřené v pekle nikdy nesmaže. Oklepal se při myšlenkách na peklo a donutil se myslet na něco jiného. Raději začal přemýšlet o tom kam se bude jeho cesta ubírat dále. Domov neměl, nebo jestli měl nepamatoval si na něj. Vlastně si nevzpomínal vůbec na nic. Nevěděl jestli  má rodinu, jestli pracuje, kde bydlí a také nevěděl jak se jmenuje. Cítil, že tyto údaje v hlavě má, ale nemohl přijít na to kde. Připadal si jako prázdná tělesná schránka bez vzpomínek. Ještě chvíli přemýšlel o tom kdo je a potom konečně po třech dnech mohl aspoň chvíli spát.

Když se Dean vzbudil, bylo něco málo po desáté hodině ranní. Ve Fairmountu právě probíhala nedělní mše a na náměstí obchodníci, kteří nebyli oddáni Bohu, obchodovali ve stánku se svým skromným zbožím. Dean se rozhodl využít situace a šel se zeptat obchodníků kde vlastně je. Když došel na náměstí musel uznat, že město působí klidným dojmem. Líně tekoucí voda v kašně, malé barevné domky, malý rybník plný drobných oblázků, to všechno působilo na Deana uklidňujícím dojmem a mohl se aspoň na chvilku uvolnit.
„Dobrý den, prosím Vás jak se jmenuje tohle město?"
„Kdo se ptá?"
„Jmenuji se Michael," vymyslel si Dean.
„Tohle město se jmenuje Fairmount a je kousek od Indianapolisu," odpověděl arogantně. Dean si pomyslel, že Indianapolis mu zní povědomě. Možná tam někoho zná kdo by mu mohl dát odpovědi, které tolik potřebuje.

„Kolik kilometrů odtud je Indianapolis?"
„Nejsem mapa," zavrčel muž.
„Moc děkuji," poděkoval Dean a odešel od obchodníka. Měl bych se vypravit do Indianapolisu, říkal mu mozek. Byl rozhodnutý opustit město, když k němu přišla shrbená stařena.
„Slyšela jsem, že máte namířeno do Indianapolisu mladíku," řekla stařena chraplavým hlasem.

„Ano, už to tak bude," odpověděl Dean.
„Dnes večer, ale mají být silné bouřky a mohlo by se Vám něco stát! Musíte zůstat a přespat u mě," domlouvala mu stařena. V tu chvíli se na nebi zablýskl obrovský blesk a hrůzně zahřmělo. Dean se podíval na nebe a usoudil, že by opravdu měl nabídku zvážit protože byla zima a mělo být hůř.
„Jestli Vám nebudu doma vadit," usmál se mile. Stařenka se vlídně zasmála a zavrtěla hlavou.Naznačila mu, že jí má následovat. Šli jen chvíli a došli k menšímu rančerskému domku na konci městečka. Domek byl obklopený velkými pastvinami, na kterých se pásly krávy a také koně. Byl to přenádherný pohled. Nějak takhle má asi vypadat domov, pomyslel si Dean.
„Pojďte dál mladíku," pobídla ho stařenka. Dean se přestal rozhlížet a vstoupil do domu. Uvnitř bylo krásné teplo. Když vstoupil do světnice všiml si, že vevnitř jsou další dvě ženy a jeden muž. První ženě mohlo být kolem čtyřiceti let a vyhlížela přísně. Ve vlasech se jí třpytilo pár stříbrných pramínků a rty měla stažené do úzké čárky. Ta druhá žena byla hodně mladá. Dean si pomyslel, že by jí mohlo být nejvýše devatenáct let. Byla drobná s plnými růžovými rty a měla vlasy tmavé jako havraní křídla. Byla opravdu krásná. Ten muž ve světnici byl také hodně mladý, ale bylo poznat, že byl starší než dívka s tmavými vlasy. Byl hodně vysoký a pod tričkem se mu rýsovaly provazce svalů.
„Budete spát nahoře na seníku, ale nebojte se bude Vám tam teplo," oznámila mu stařenka. Dean přikývl a poděkoval.
„Představím Vám mojí rodinu," zvolala stará žena. „Tohle je moje dcera Agnes," řekla a ukázala na přísně vypadající ženu, která se náhle usmála a už nevypadala ani zdaleka tak přísně. 
„Tahle mladá krásná dáma je má vnučka Millie," ukázala na mladou červenající se dívku vedle Agnes.
„A tenhle mladík se jmenuje Gus a je to náš čeledín," ukázala na vysokého muže. Ten Deanovi přátelsky podal ruku. „A já se jmenuji Silje," usmála se.
„Já se jmenuji Michael," usmál se Dean. Všichni přátelsky přikyvovali a usmívali se.
„Jistě jste unavený Michaele. Pojďte, ukázu vám seník." Seník byla veliká místnost plná sena a bylo tam teplo jak Silje slibovala.
„Děkuju vám Silje."
„Není zač. Můžete tu zůstat jak dlouho chcete a budete tu vždy vítán."
„Rád bych zítra pomohl Gusovi s prací," nabídl se.
 „Opravdu? To by byl jistě rád. Je to hodný a šikovný kluk, ale je toho na něj moc. Většinou mu pomáhá i Millie, ale práce na statku není ženská práce a ona na to nestačí."
„Rád pomůžu, to není žádný problém." Silje přikývla a odešla dolů do světnice. Ještě chvíli se Dean rozhlížel po seníku a pak konečně usnul tvrdým spánkem.