Navždy

Kapitola 1.

Ahoj, jmenuji se Kendall, je mi 18 let a žiji v Anglii. Narodila jsem se jako zdravá holka, ale teď mám rakovinu plic. Chodím na chemoterapie a mám na sebe připojené přístroje, aby se mi líp dýchalo. Ráda se věnuji malování a psaní básní. Dříve jsem se věnovala i jiným aktivitám, např. tanci a sportu. Po té co jsem onemocněla už nemám moc veliký výběr a nemůžu dělat úplně všechno jako ostatní, zdraví lidé. Někteří lidé si ani neuvědomují co mají, když jsou zdraví. Peníze nám jsou k ničemu když si za ně zdraví nekoupím. Po chemoterapiích to bylo jen horší, začali mi vypadávat vlasy, měla jsem zničenou kůži, lidé se na mě dívají s nepochopením ale já stále bojuji a nevzdám se, budu tady se svou rodinou do posledních chvil. Mimo tyto léčebné způsoby navštěvuji také kurzy, jak se vyrovnat s psychikou, protože pohledy ostatních lidí nepůsobí moc dobrým dojmem. Nikomu by nebylo příjemné, kdyby se na vás lidé dívali skrz prsty a mysleli si: Proč nemá vlasy?? Ta vypadá hrozně!! Jsem s tím smířená, už nikdy nebudu jako dřív ale každá minuta, každá setina času co tu mohu být se svými přáteli a s rodinou, je pro mě vzácnější než cokoliv jiného.

17. října 2000, ano zítra oslavím se svou rodinou 19. narozeniny. Nečekám obrovskou oslavu s hromadou dárku a 3 patrovým dortem, stačí mi, když budeme zase všichni spolu. Dnes mám kroužek malování, musím si zabalit štětce, barvy, ubrusy a můžu vyrazit. Tady u nás v Anglii opět prší, není to nic nového... Deště jsou tady vlastně tradicí. Jedu autem do svého milého kroužku, máma mě veze... Těším se tam, jsou tam příjemní lidé s kterými ráda trávím čas a vůbec toho nelituji. Dneska nám Pán Joahson představil nového kluka, který se zajímá o umění a bude s námi chodit další tři roky do tohoto kroužku. Jmenuje se Jaycob. Na první pohled působí sympaticky a vyrovnaně. Třeba bude šance se seznámit. Po té co jsem dokreslila autoritativní obraz jsem šla umýt své štětce od barev, k umyvadlu. Tam sem se setkala i z Jaycobem. Pozdravil mě a pousmál se. Úsměv jsem mu oplatila. Přijela jsem domů a oddechla. Máma se mě ptala jak bylo dneska v malování.

Řekla jsem že normálně. Své rodiče moc miluji ale myslím že nepotřebují slyšet že jsem potkala fajn kluka a zaujal mě svým úsměvem, proto jsem si radši veškeré komentáře na téma malování, odpustila. Ale právě tento den mě motivoval pro psaní nové básně. 

Cituji: Tvůj úsměv svítí jako sluneční zář, ze srdce se na mě, krásně usmíváš.

Večer se blížil a já si šla pro večeři. No super!! Máme pizzu, tohle jídlo mě vždy hodí do pozitivní nálady. Zítra tě čeká velký den, měla by si jít spát, řekli rodiče. Přikývla jsem a po chvíli jsem usnula, jako když vás do vody hodí.