Comic Girl - POZASTAVENO -

4.kapitola

,,To je dobrý, tati. My poběžíme." snažil se z toho vyvléct Oliver a pomalu couval. 

,,Aby vás něco přejelo?" složil noviny na stůl John a zatím co si bral sako upil si lok kávy z hrnku. 

,,Lepší být rozpláclej po špinavým asfaltu New Yorku než přijet jak malé dítě do školy s tátou." namítl Oliver.

John se zatvářil nanejvýš uraženě. ,,Jednou to přežiješ, jet se svým trapným starým otcem do školy." 

,,Ale venku čeká určitě Austin." zkoušel to dál Oliver. 

,,Do auta se vejde." pokrčil rameny John a vyšel na chodbu. ,,Jdete?" 

Oliver si s uraženým výrazem obul boty a podržel mi tašku zatím co jsem si zapínala pásek u lodiček. Nosila jsem raději tenisky-to bez pochyb-ale když jsem si obula podpatky nejenom, že jsem rázem měla přes metr sedmdesát, ale cítila jsem se sebevědoměji. (Přejděme detail, že jsem v nich neuměla moc dobře chodit.) Puchejře a bolesti nohou byla hold cena za vyšší dávku sebevědomí. 

,,Počkejte," cupitala jsem ze schodů zatím co ti 3 gentelmani dole ze mě mohli mít 3.světovou. ,,To není vtipný."

Oliver přítele jen rychle objal. John se sice poměrně s klidem smířil s tím, že jeho jediný syn je gay a respektoval i to, že spolu s Austinem chodí, ale stále si nezvykl na pohled, že se drží za ruce nebo líbají. Jejich lásku jim, ale přál! To určitě, byl rád, že si jeho syn našel někoho s kým je šťastný, jen potřeboval víc času aby si na to zvykl.  A tak se snažil Oliver před otcem na Austina tolik nelepit jako normálně. 

John přijel s autem až k chodníku a my jsme urychleně nastoupili. Já k Johnovi dopředu a Austin s Oliverem dozadu. 

,,Tak jedem bando," rozjel se pomalu John. V zpětném zrcátku jsem si všimla jak se Oliver praštil do čela, zatím co se druhou rukou letmo dotýkal té Austinovi.

                                                                                                  (...)

,,Jsem tak natěšený!" pištěl Oliver vedle mě, zatím co jsme podle instrukcí- které nám o matice předal školní rozhlas- mířili do školního kino sálu. Vlastně se tam filmy nepromítali už úctyhodnou dobu a sál sloužil jen ke schůzkám školního parlamentu, předávání diplomů a jako zkušebna školního orchestru.

Překvapilo nás, že když jsme dorazili k hlavnímu vchodu už tam stálo několik znuděných uchazečů. 

Stáli jsme tam s Oliverem nervózně vedle sebe a koukali do tváře budoucím spoluhercům.  

Emařka. Kluk s nagelovanýma oříškovýma vlasama, frajerským úšklebkem a kalhotama někde u kolen. Madison Ballotová, afroameričanka co s ní mám angličtinu. A pak ještě menší  holka co měla na uších obří sluchátka a hlavou si kývala do rytmu.  

Mávla jsem jim na pozdrav. Odpovědí mi bylo sotva viditelné kývnutí. 

,,Echm," odkašlala jsem si. ,,Proč všichni stojíte venku?"

,,Echm," narovnal se ořešák. ,,Třeba proto, že je zamčeno." 

Fajn, ten byl příjemnej jak zimnice v létě. I když co se divím, když položím tak idiotskou otázku. 

 Zatím co jsem si se svým věrným přítelem vyměňovala vše říkající pohled dolehli k nám hlasy a smích. 

,,Kušuj Alexi!" tvář se mi proměnila v kamennou masku a já se pomalu otočila.