L.O.S.T.

4. Část

,,A tobě?"

,,Dvacetjedna."

,,Takže chodíš o jedenáct let starším chlapem?" Kopl jsem do sněhu a otočil tak abych šel po zadu a viděl na ni.

,,Mhm." Přikývla a ruce strčila do kapes od mikiny.

,,A vůbec jakto, že nejsi na vysoký?"

,,Jsem." Zasmála se a koukala do země.

,,Proč jseš teda v nemocnici?"

,,Praxe." Řekla jako kdybych byl úplnej debil.

,,Zajímavý." Přikývl jsem a otočil se tak abych šel po předu.

,,Ani ne." Zasmála se a já se jen díval do nebe.

,,A vůbec, máš někoho?" Zasmála se přičemž jsem stuhl a zastavil se.

,,Justine?"

,,Ne, ale nikoho si nehledám." Vyštěkl jsem a snažil zadržet slzy.

,,Nechtěla jsem se tě nějak dotknout."

,,Nemohla si vědět, že moje přítelkyně umřela."

,,To je mi líto." Šeptla a já se znovu rozešel.

,,Jo to mě taky." Ruce jsem si strčil do kapes a oblízl rty.

,,A jak.."

,,Nechci se o tom bavit." Skočil jsem jí do řeči a otočil. ,,Chci zpátky."

,,Jak chceš." Otočila se a pomalu jsme šli k nemocnici.

Během cesty do nemocnice bylo ticho. Všude sníh, který místo bílé barvy měl šedou. Všechno mi připadalo mrtvé. Holé větve, obalené slabou vrstvou ledu, šedé nebe a všude zima. Všechno mi připomínalo to, že je Melanie mrtvá. I přes moje nutkání se probudit z tohohle zlého snu, furt nic.

,,Justine." Trhl jsem hlavou a začal hledat Melanie. Byl to její hlas. Určitě.

,,Mell?" Stála předemnou a já se cítil na chvíli šťastný.

,,Co? Ne Jamie." Podíval jsem se na ní znovu a promnul oči. Jo byla to Jamie, žádná známka po Melanie. Obyčejná Jamie, která není Melanie v ničem podobná.

,,Promiň, jsem mimo."Rozešel jsem se sám k nemocnici a rozrazil dveře. Prošel jsem dlouhou chodbou a vešel do pokoje. Hned jsem strhl ze sebe oblečení.

,,Zkurvenej." Shodil jsem na zem nejakej přístroj a přemístil se k oknu.

,,Život!" Vykřikl jsem a snažil se nadechnout. Rukama jsem se opíral parapetu, abych se vůbec udržel na nohách.

,,Do prdele." Hodil jsem s mobilem přes celou místnost, kousek od dveří, kde se objevila Jamie.

,,Jseš v pořádku?" Vyděšeně se na mě podívala a polkla.

,,Vypadám na to?" Pomalu jsem šel k ní a oblízl si rty. Zakejvala hlavou že ne a dál stála na místě.

,,Tak si příště uvědom na co se ptáš." Byl jsem u ní už tak blízko že jsem ji přitiskl na zeď.

,,Protože tvoje otázky mě.neskutečně serou." Chytl jsem ji pod krkem a přiblížil k jejímu uchu.

,,Rozuměla si?" Nadzvedl jsem obočí nad čímž se snažila popadnout dech.

,,Tak rozuměla?!" Zařval jsem přičemž mě od ní někdo odtáhl a ona se svalila na zem.

,,Zbláznil ses?!" Vykřikl a hodil mě na zem. Kdo jiný než Tobby.

,,Je mi líto že Mell umřela, ale nemusíš se kvůli tomu chovat jako kokot." Stoupl si předemně a podal ruku.

,,Všichni už zapomněli na to čím si byl, tak si to neposer." Řekl mi v blízkosti, aby jsme to slyšeli jen mi dva.

,,Obnovim svoji pověst." Sykl jsem a odtrhl jsem se od něj. Prošel jsem místností a otevřel dveře.

,,Můžete ven." Řekl jsem klidně nad čímž Jamie pomaličku šla.

,,Hned!" Křikl jsem, když se Tobby ani nehl. Jamie kolem mě proběhla a skončila někde na chodbě. Tobby nasraně přešel ke mě a vysmál se mi do obličeje.

,,Musí se za tebe nahoře stydět." Prskl mi do tváře a s drknutim do ramene odešel. Měl jsem stochutí mu jednu uvalit do tváře, když stál naproti mě, ale udržel jsem se. Nikdo mi nerozumí, nikdo neví jak se cítím, nikdo tu semnou nezůstal. Oficiálně jsem na všechno sám.

Oh my god!! Jste úžasní, vaše komentáře jsou tak ahsko, úžasné<3 děkuju, děkuju, děkuju:') ILY!!!!<3 -Mary