Creepypasty

Zabijácké umění

     Tak jsem tady...v téhle hnusné tmavé jeskyni, ukrytá před lidmi....co se vlastně stalo...? Sama nevím...ale bylo to nějak takhle...
    

     Byl krásný letní den, odpoledne. Vrátila jsem se ze školy, hodila batoh do rohu, vzala míč a šla si s ním hrát na zahradu. Máma byla ještě v práci...táta v hrobě...je to už 5 let, co ho nemám. Nemám ani žádné přátele, nikdo se se mnou nikdy nechtěl bavit. Já už si zvykla, být pomlouvána a urážena za všechno, co udělám a řeknu...ale co, to stejně nikoho nikdy nezajímalo. Vzala jsem ten tenisový míček, házela ho o zeď a zase chytala. Stereotypní zvuk mě uvedl do hlubokého přemýšlení, až mi vletěl do obrovského maliníku. Chvíli jsem váhala, jestli pro něj jít, máma nikdy nechtěla, abych tam chodila. Nepochopila jsem proč, ale dodržovala jsem to. Až do teď. a to byla chyba, kterou budu do konce svého krátkého života litovat. 
Po chvilce uvažování jsem pro něj šla, protože to byl poslední dárek od táty a já o něj nechtěla přijít. Maliník mi drásal ruce a nohy a nechtěl mě pustit dál. Nakonec se mi to povedlo a dostala jsem se na druhou stranu maliníku. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Byla to mýtina s polorozbořenou malou chatkou a vedle ní rostl obrovský, křečovitě rostlý dub. Zvědavost mi nedala a šla jsem tam. Otevřela jsem dveře, které zaúpěly v pantech. Vnitřek byl prázdný, kromě stolku s malou dřevěnou truhličkou na stole. Odfoukla jsem z ní prach a otevřela ji. Uvnitř byla obyčejná tužka a dva srolované zažloutlé papíry. Rozbalila jsem první, na němž byl nakreslený ten dub, co roste vedle chatky. Dole byly iniciály W. D. G. Dala jsem si ten nákres do kapsy, líbil se mi. Rozbalila jsem druhý papír, byl značně potrhaný a plný děr. Bylo na něm něco napsané. Rozluštila jsem jen "Poz...nebezpeč.......resli touto tuž....nebo......špatný osu....emine" a potom byl zbytek popsán podivnými symboly. Vzala jsem si jej taky. Nakonec jsem vytáhla tu tužku. Byla krásná, přímo vybízela k tomu, aby s ní člověk něco nakreslil. Lákala. Vyzývala. Přitahovala. Strčila jsem si ji taky do kapsy, vyšla z chatky ven, našla tenisák a šla zase zpátky skrz maliník. Už se stmívalo, takže jsem se rozhodla jít zpět do domu. Vedle kůlny stál červený Hyundai, takže máma už přijela domů. Vběhla jsem do kuchyně, objala mámu, řekla jí, co ve škole a tak (neřekla jsem jí o mém dobrodružství za maliníkem), vzala si večeři, zhltla ji, uklidila nádobí a vyběhla nahoru do mého pokoje. Vytáhla jsem svůj malý poklad z kapsy a začala to zkoumat. Papíry jsem schovala do šuplíku a podala si můj sešit na čmárání skic a podobných výtvorů. Po chvíli uvažování jsem se rozhodla nakreslit svoji fursonu, ta mi jde nejlíp. Je to krásná pruhovaná vlčice. Je větší než normální vlk, má delší špičáky, takže jí čouhají z tlamy a má strašnou sílu. Ani ještě nemá jméno. Práce mi šla od ruky, byla to rychlovka. Tužka krásně jela po papíře, jako kdyby mi nějaká neviditelná síla vedla ruku sama. Byl to ten nejkrásnější obrázek, co jsem kdy nakreslila. Udivovalo mě to. Takhle jsem nikdy nekreslila. Už bylo asi kolem půl jedenácté, když jsem dokončila stínování. Vyfotila jsem to, dala na stránku furry komunity a šla spát.

V noci se mi hrozně spalo, pořád jsem se převalovala. Úplněkem to ale nebylo, i když mi svítil do pokoje. Bolelo mě celé tělo a zdálo se mi, jako kdyby se mi prodlužovaly končetiny a že mi každou chvílí prasknou. Bolest mě donutila vstát. Posadila jsem se na něco huňatého a dlouhého, ale nbyl to polštář. Dala jsem nohy na koberec, ale z hrůzou jsem si uvědomila, že už nemám nohy, ale...zvířecí tlapy! Stoupla jsem si a běžela do koupelny. Místo toho, abych bez problémů proběhla do koupelny, praštila jsem se čelem o vrchní část dveří. Přiběhla jsem k zrcadlu a rozsvítila. Když jsem to uviděla, vyděsila jsem se a doufala, že se mi to jen zdá. Místo šestnáctileté holky se na mě dívala obrovská šedá pruhovaná vlčice s rudýma očima. Já....já....já se stala svojí fursonou! Začala jsem panikařit a nevěděla jsem, co dělat. Co na to řekne máma?! Co škola?! Spolužáci?! Napadlo mě utéct ven, ale po schodech jsem nemohla. Oknem! Rozběhla jsem se a proskočila oknem. Trochu jsem se při tom poškrábala o ostré hrany, ale to jsem nevnímala. Utíkala jsem do nedalekého lesa za městem. Po chvíli běhu po dvou jsem ucítila první náznaky zvířecí mysli a začala jsem běžet po čtyřech. Instinkt mi velel utéct do lesa a najít nějakou jeskyni. Postupně mi moje lidské já mizelo a začalo jej vytěsňovat zvířecí primitivní mysl. Vpálila jsem jako střela do lesa, běžela čím dál hlouběji. Najednou jsem uviděla pohyb. Zakručelo mi v břiše a já měla v hlavě jednu jedinou myšlenku - lov. Skočila jsem po té bytosti, povalila ji na zem a přitiskla k zemi. Byl člověk, nějaký nešťastník, co se ztratil. A také moje první oběť. Lebka křupla rychle, ani nestačil vykřiknout. Roztrhala jsem ho na kusy a začala se jím krmit. Lidské maso bylo tak dobré....tak...chutné....tak....hmmmmmmm..... Rozhodla jsem se lovit lidi častěji, bez ohledu, co mi zbylé lidské já říkalo. Už jsem já, vlk - ne já, člověk. Za svítaní jsem doběhla do údolí mezi dvěma horami. Tekl tu potok plný ryb, divoké zvěře a...lidí. To mě potěšilo nejvíc. Začala jsem stoupat po okraji severnější hory a hledat úkryt. Našla jsem na odvrácené části hory skrytou jeskyni. Byla pohodlná, zabydlela jsem se tam. 

A tak jsem tu. Každý den chodím na lov lidí, hlavně po soumraku. Kdykoli uvidíš rudé oči houští a uslyšíš uši drásající vytí, je pozdě, neutečeš mi....budeš moje úžasně chutná večeře...*oblízne se*....ach, ty jsi ještě tu? A živý? A víš proč? 

             Já každou oběť odnesu sem, do mojí jeskyně, řeknu jí její příběh a pak...rozdrtím lebku, roztrhnu tělo vejpůl nebo tak...prostě legrace...a ty jsi další...další jídlo pro hladového vlka, jehož stvořila "obyčejná" tužka...tak pojď blíž, já nekoušu.........