Flashback
,,Já chci taky luk!" pištěla malá zrzavá holčička.
,,A za co pak?" pousmála se její vždy perfektní matka.
,,No protože už jsem velká holka. Už mi byli čtyži." zašišlalo děvčátko.
Její otec, který do teď jedl své oblíbené kančí kotletky, se málem zadusil smíchy soustem a matčiny koutky se také zvedli nahoru i když stále pročítala jakési lejstro.
,,Vy mě vůbec nepošloucháte" zamumlala si holčička pro sebe, vylezla ze stanu ve kterém do teď byly a vydala se do lesa.
Chvíli po té co tam vešla, byla tak daleko že ještě rozeznala plachtu stanu, došla na takovou mýtinku.
Byla malá ale uprostřed rostl mohutný dub. Merida k němu přešla a obdivujíc jakousi magičnost místa si nevšimla že jí z větví sleduje nádherný sokol.
*********
O spoustu let déle:
Merida
Ani nedokáži popsat jak jsem šťastná z toho že je to vše za námi.
Ženichové, čarodějka, špatné kouzlo a to všechno odplulo včera s loďmi klanů.
Jsem si vědomá faktu že jednoho dne se opravdu budu muset rozhodnout ale dobře že to není dnes.
Teď si chci užít té svobody a urovnaného vztahu s matkou. Ovšem ta je momentálně zaměstnána nějakým vyučováním brášků, táta je kdesi na lovu a já si zbyla sama s Fergusem. Né že by nám to nějak extra vadilo.
Vyhřebelcovala jsem ho, dala mu trochu ovsa, nalila vodu a pak ho stačilo osedlat a jeli jsme. Tentokrát jsme ovšem nemířili nejprve na naší stezku v lese ale jeli jsme k Sokolímu vrchu.
Je tam velký vodopád, člověk může sledovat obzor ale hlavně sokoly na protějších vrších Diamantových hor.
Je trochu zvláštní že se sokoly slétají tam a ne tady když je to zde po nich pojmenované. Poč to tu tedy lidé tak pojmenovaly?
A co je vlastně v Diamantových horách?
Když se nad tím tak zamyslím nikdy jsem tam nabyla. A jestli dobře vzpomínám ani otec a žádná jeho výprava.
Jsou snad zakleté? No to by mi tak scházelo.
Jenomže.....Grrrr. Proč jsem tak zvědavá a neschopná něco prostě nechat být?!
Sednu na Ferguse, popoženu jej do údolí a odtud směrem k Diamantovým horám. Jsem prostě nepoučitelná.
*******
Vjela jsem do Diamantových hor a zamrazilo mě po zádech. A taky jsem najednou měla strašný pocit že mě někdo pozoruje. Ale když jsem se rozhlížela, tak jediný kdo my dělal společnost kromě Ferguse byl vysoko letící sokol.
Jeli jsme dál. Rozhlížela jsem se okolo a hledala nějaká vodítka k důvodu proč sem nikdo nejezdí,
Tu a tam rostl strom, ta zase byla jeskyně, která dle mích úvah mohla sloužit medvědům jako vynikající brloh.
Možná se zde skrýval strašliví Mordu. I když my, já s rodiči, víme již své. Nebyl tak strašliví, pouze se chtěl osvobodit.
Co jsem nad tím tak přemýšlel doklopýtal Fergus na jakousi křižovatku. Tři odbočky. A teď, jako se vydat? To je oč tu běží.
Zvolila jsem zlatou střední cestu, nechala jsem výběr na Fergusovi.
Po chvíli váhání a očichávání se rozhodl pro stezku úplně vpravo.
No, zrovna asi ta nejlepší volba to nebyla, neboť se soutěska stále sužovala až jsem musela sklouznout ze sedla, vzít koně za otěž a jít před ním.
Začínala jsem si říkat že asi nejlepší bude couvnout zpět na rozcestí a vrátit se kudy jsem přišla. Jenomže v ten okamžik jsem vešla na jakousi....louku.
Všude okolo skalní stěny, zem ovšem pokrývala sytě zelená tráva a uprostřed stála vysoká bříza.
Ferguse jsem pustila, věděla jsem že neuteče, a přešla jsem blíž ke stromu.
Bylo tu tak zvláštní. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na den, ještě před tím než táta přišel o nohu, kdy jsem utekla rodičům ze stanu do lesa a došla na jakousi mýtinu. Už nikdy jsem se tam nedostala, a to jsem se snažila jí najít ze všech sil ale bez úspěchu.
Tohle místo mi přijde hodně podobné, stejně magické. Ach, zase to slovo. Už nechci mít s magii cokoli společného.
Přešla jsem k bříze ještě blíž. U byl velký kámen a v něm byly vyryty jakési staré runy.
Jak jsem se je snažila rozluštit tak jsme setřela nános špíny. Pod narostlým mechem cosi bylo.
Byl to ten nejčiřejší diamant jaký jsem kdy viděla.
Pravděpodobně by se za peníze z něj mohla celá naše země uživit minimálně rok ale něco mi říkala, že to nebude jenom tak.
Něco tu nesedí. To by tu ten diamant už dávno nebyl a nebo to on je důvod jakéhosi vyhýbání se tomuto místu. Třeba bude plný černé magie, a kdyby ne stačí se zeptat mamky na tohle místo a když zjistím že je to dobré tak se sem mohu kdykoli vrátit.
Ještě jednou se rozhlédnu a jediné co vidím je další sokol sledující mě z jedné větve stromu. Nebo že by to byl ten samí?
Chci se otočit, že vezmu Ferguse a vydám se nazpět, ovšem v tu chvíli sokol sletí dolů, přímo přede mě.
Sleduje mě, a já se nemůžu zbavit pocitu že po mě něco chce.
Kleknu si před něj a čekám co se stane.
On neodletí naopak, přiťape blíž a strká mi svou hlavičku pod ruku.
Pohladím ho od krčku až k posledním pírkům. Jednou, dvakrát, třikrát,..... a potřetí se opravdu stane něco co bych nečekala.
V tu chvíli přede mnou seděl schoulený kluk. Kluk v jehož očích se odrážel vděk.
Chvíli tam tak na mě koukal pak se zvedl vítr a on se jako jedno snítko po druhém rozpadal v prach až tam už vůbec nebyl.
Jediné co po něm zbylo bylo jedno jediné pírko.
