„Budeš mi chybět zlatíčko." Řekl táta, nasedl zpátky do auta a odjel pryč. Nechal mě tu s taškami úplně samotnou. Myslím, že jsem mu v očích zahlédla i slzy. Ne, to se mi jen zdálo. On nemá city. Kdyby je měl, neposílal by vlastní dceru na výchovný tábor. Já nic takového nepotřebuji, avšak nic jiného mi nezbývá, než to tady 3 týdny přetrpět.
Vzala jsem obě své tašky a šla neznámo kam. Cesta mě zavedla na mýtinu hned vedle lesa. Bylo tady přibližně deset chatek. Všude pobíhali lidi. Najednou se přede mnou objevil kluk. Mohl být o něco málo starší než já. „Ty musíš být Scarlett Simons, že? Pojď za mnou." pohlédl na mě přísným výrazem. Hádám, že tohle bude jeden z vedoucích. Následovala jsem ho, ale mé ruce pomalu vypovídaly službu, protože mé tašky byly opravdu těžké. „Hej! To nevidíte, že ty tašky už dál neunesu? " křikla jsem na stále vzdalujícího se vedoucího. „Zvykej si!" křiknul na mě zpátky. Pobrala jsem veškerou sílu, která mi ještě zbyla a kráčela za tím debilem.
Když jsme konečně došli k jedné z chatek, vyčerpaně jsem shodila své tašky na zem. „Tady budeš po dobu tří týdnů bydlet s dalšími spolubydlícími. V šest hodin je večeře, takže si mezitím vybal a seznam se se svými spolubydlícími, protože pak už na to čas mít nebudeš." Pomalu jsem zpracovávala, co mi teď řekl. „Nepotřebuju se seznamovat s nějakýma krávama. Já si vystačím sama." řekla jsem rozhodně. „Jak chceš." uchechtl se. Už byl na odchodu, když se na mě otočil. „Jo a vítej v pekle." ďábelsky se usmál a odešel. Tak to bude vážně super měsíc, pomyslela jsem si.
Vzala jsem tašky a vešla do chatky. Všechny oči se přesunuly na mne. Ignorovala jsem jejich pohledy a přešla k poslední volné posteli. „Ahoj, jak se jmenuješ?" zeptala se mě jedna z mých spolubydlících. „Scarlett. Jmenuju se Scarlett." Řekla jsem otráveně. „Já jsem Bree, tohle je Mia a Blair." Řekla černoška s afrem, která postupně ukázala na malou Asiatku a na úsměvavou blondýnku. „Mě to ale opravdu nezajímá." Falešně jsem se usmála. Opravdu nesnáším tohle seznamování. Nechci vědět, jak se jmenují nebo proč jsou tady, chci jenom jediný. Pryč odsud.
Když se hodiny pomalu blížily k šesté hodině, všechny čtyři jsme se rozhodly, že je čas jít na večeři. Jelikož jsem nevěděla, kam jít, držela jsem se za nimi. Cestou si všechny tři povídaly, jakoby byly nejlepší kamarádky na nějakém letním táboře, jenže omyl. Tohle není letní tábor, ale výchovný tábor a každá jsme tady z nějakého důvodu. U všech je vidět ta nenávist k tomuto místu, i když jsme tady teprve pár hodin. A myslím, že na mě je ta nenávist vidět nejvíce.
Došly jsme k polorozpadlé budově a pořádně si jí prohlédly. A tady jako máme jíst? Nahodila jsem znechucený výraz a vstoupila dovnitř. Vypadalo to tady opravdu otřesně, ale nic jsem nenamítala a v tichosti si sedla ke spolubydlícím. Jídelna se začala plnit lidmi. Když se všichni usadili, začali mluvit vedoucí. „Zdravím, vy rozmazlení smradi. Ode dneška vám začíná peklo. Neumíte se chovat, nebo berete drogy? Nebojte, my vás tady naučíme slušnému vychování." zasmál se. „Nás, vedoucí, budete poslouchat na slovo, jinak přijde postih a věřte, nic hezkého to nebude." řekl nadřazeným tónem další z vedoucích. „A ani se nesnažte utéct. Široko daleko nic není, jenom plot a za ním divočina a myslím, že nikdo nechce umřít na to, že ho sežral medvěd nebo nějaká puma." dopověděl. „Dneska to je naposledy, co vám někdo dělal jídlo. Všechno si od teď budete dělat samy. Jídlo, prát si oblečení, uklízet a všechno ostatní. Zítra máme nabitý program, takže v šest ráno ať jste nastoupeni před jídelnou." řekl ten debil, co mě vedl k chatce.
Vedoucí konečně ukončili svůj nudnej proslov a nechali nás se najíst. Ovšem jídlo se tomu říct nedalo. Byla to břečka, která měla nejspíše připomínat ovesnou kaši. Dala jsem si pár lžic toho svinstva, ale můj žaludek to nehodlal snášet, proto jsem ovesnou kaši odnesla a šla zpátky na chatku č. 12. Lehla jsem si na nepohodlnou postel a koukala do stropu. Jak to tady mám sakra přežít, když ani to jídlo není dobrý? Až přijedu zpátky domů, už v životě s rodiči nepromluvím. Jak mi to mohli udělat? Jen tak se mě zbavit a nechat mě tady.
„Hej Scar od čeho máš tu jizvu na krku?" zeptala se mě z ničeho nic Blair. Ani jsem si nevšimla, že tu je. Vážně bych jí chtěla ignorovat, jenže jsem moc dobře věděla, že pokud se tu s nikým nebudu bavit, zešílím. „Není to ironie? Jmenuju se Scar, což znamená jizva a já mám zrovna takovou velkou jizvu." uchechtla jsem se. Vlastně to vůbec vtipné nebylo, ale na tohle jsem jí odpovídat nechtěla. Ne na tu jizvu. „Asi jo." odpověděla nejistě. „Proč si tady Blair?" otočila jsem se k její posteli, kde ležela. „Prej kvůli častému pití alkoholu a agresi vůči rodičům. To je ale blbost, vždycky mě vyprovokovali oni. Za co ty?" zasmála se. Ona že je agresivní a pije moc alkoholu? Tady je vidět že vzhled opravdu klame. Vždyť vypadá jak panenka Barbie, která není schopná zašlápnout ani mravence. „Já jsem tu kvůli krádežím a výtržnostem. Nic velkého." odpověděla jsem. Pravdou ale bylo, že toho bylo o mnohem víc, ale můj otec má peníze. Zařídil, aby mě nezatkli, podmínkou však byl tento výchovný tábor.
Kolem desáté večer jsme se s holkama rozhodly jít spát. Přeci jen v šest ráno je brzo a já rozhodně nechtěla být nevyspalá. Ze spánku mě však někdo vyrušil. „Vstáváme vy namyšlený krávy!" rozeznělo se v chatce. Každá z nás vyletěla do sedu, jak jsem se lekly. „No tak honem! Čím dřív vstanete, tím dřív budete zpátky v posteli!" zakřičel na nás jeden z vedoucích. Mohlo být tak jedna hodina po půlnoci a my, celé rozespalé, se snažily přijít na to, co se děje. V rychlosti jsme si obuly boty a jen v pyžamech vyběhly ven.
