Zaslíbená

22.Kapitola - Lži, zrada a útěk?

Panebože, služebnou někam poslat samotnou... musela říkat, že popis Melanie vypadá jako princezna? Achjo, co si teď počnu? Co když Ben opravdu příde na to, že jsem princezna a... a co vlastně? Bena skoro neznám, ale záležími na něm.

„Máte návštěvu." řekla služebná, která mi do pokoje přinesla jídlo. Souhlasně jsem přikývla a byla odvedena na nádvoří zámečku, kde stál, pro mě už známý, kůň a jeho pán. David.

„Co tu chceš? Otec mi snad vzkazuje další nesmyslnou nabídku." řekla jsem podrážděně.

„Přišel jsem se ti omluvit, a tak...."

„Prosimtě za co? Že jsi mi lhal, že ta smlouva je ve Větrném království nebo snad za to, že jsi se spolčil s mým otcem..." skočila jsem mu do věty.

„Přišel jsem se ti omluvit za všechno." řekla a sklopil oči k zemi.

„Vážil si sem cestu jen kvůli takovému nesmyslu?" řekla jse sklidněným hlasem. Byla jsem na něj naštvaná, protože.. protože mi prostě ve všem lhal.

„Jsem tady, abych ti pomohl." řekl a podíval se mi hluboko do očí. Rychle jsem náše pohledy přerušila, nechtěla jsem, aby se stalo něco, čeho bych potom litovala.

„Jak mi chceš pomoct? Jsem tady zavřená od rána do večera, a jestli se nepodrobím otci, tak tady skejsnu už na pořád." řekla jsem vyčítavým tónem.

„Můžeš utéct." řekl s klidem a zcela otevřeně.

„Copak mě neposloucháš? Ikdybych chtěla, tak nemůžu! A víš ty co? Už sem nikdy nelez, nejezdi a neukazuj se tady. Mám tě plné zuby, nepotřebuju koukat na zrádce a lháře...." řekla jsem a máchla rukou, aby odjel. Se zklamaným výrazem se na mě podíval a otočil se ke koni.

„Je to tvoje konečné přání?" řekl aniž by se na mě podíval.

„Už tě nechci vidět." řekla jsem a odkráčela zpět do zámečku, kde jsem byla opět zamčena ve věži. Oknem jsem neviděla na nádvoří, takže nevím, kdy David odjel. Vím ale to, že už se tady neukáže.

„Jste si jistá, že jste udělala dobře?" zeptala se mě služebná, která se mnou zůstala v komnatě. S nezájmem jsem na ni pohlédla, ale její výraz mě zlomil.

„To co jsem udělala říkalo v tu chvíli moje srdce, takže jsem řekla to, co ono hrálo za písnišku." vysvětlila jsem a dala ji znamení, že se s ní dál nechci bavit.

„Princ David je dobrý člověk. Škoda, že to Vy nevidíte." řekla služebná a chystala se k odchodu, já jsem jí v tom však zabránila.

„Lhal mi a spolčil se s otcem. Lhal mi o smlouvě, o týmu se mnou, myslím, že jsem udělala správnou věc. A i kdyby ne, tak ty do toho nemáš co kecat. Jsi jen služebná, bez titulu, bez rodokmenu a tvoje jediná starost je prach, dlaždice a košťata." řekla jsem naštvaným tonem a vůbec se nepoznávala. Kde se ta krutost ve mě bere? Nikdy bych nic takového služebné neřekla, jsem strašná, jenže v tu chvíli jsem to prostě tak cítila a byla jsem naštvaná na Davida, takže.... Proč jsem to jen řekla?

„Myslíte si, že jste jediná na světe, která potřebuje péči, pozornost a aby všichni dělali jak vy pískáte? Možná, že dědička trůnu ani radši být nemáte." řekla služebná a odešla z komnaty. Slyšela jsem klíč v zámku a zamknutí.

Ta služebná je chytrá, nebojí se říct svůj názor. Vlastně není vůbec špatná, na služebnou je jí škoda.

_________________________________

Dvacátá druhá kapitola trilogie zaslíbená. Opět trošku kratší. Pomalu se blížíme ke konci první knihy, ale nebojte pár kapitol ještě bude. Můžete tipovat, jak první kniha skončí.

Pokud se vám kapitola líbila, hlasujte nebo napište komentář ♥. Omlouvám se za vyskytnuté chyby a přeji příjemné čtení.