Potkala, milovala, ztratila

Sbohem

Odcházím, navždy. Tyto dvě slova mi posledních pár let přehrávaly v hlavě. Až na to všechno zapomenu, až neuslyším nic, kromě mých myšlenek, až se podívám do "máminých" očí plné nenávisti k všemu živému a řeknu sbohem. Nebo snad odejdu tiše, stejně si mé nepřítomnosti všimnou až nebudou co jíst. Jenže všude to "až", celé to oddalovalo. Pořád jen až, ale žádné teď. 

Bylo to tady, ta chvíle, na kterou jsem čekala, žádné "až", žádná "budoucnost" v každé větě, ale to teď.  Vycházela jsem z azylového bytu a věděla, že už se do téhle zóny utrpení a věčně zkázy nevrátím. Cítila jsem svobodu, jako by pěst zabořená v břiše se drala ven, úzkost, kterou jsem měla, by opadla pouhým překročením prahu. Ten úžasný pocit přebíjela starost, co bude potom, i když jsem to věděla, byl to jediný krok, aby se ta pěst vybořila ven a navždy zmizela. Chtěla jsem pokračovat, ale najednou přicházel můj táta, nechtěla jsem se s ním setkat. Chtěla jsem odejít tiše. Asi bych se i rozbrečela. Sice věčný ožrala, ale byl hodný a dobrý otec, najednou se něco stalo, moje matka ho začala ubíjet natolik, až začal pít. Musela jsem se s ním rozloučit, i když to bylo těžké. Přišel ke mně, odhrnula jsem mu mastné vlasy z čela a zadívala jsem se mu do očí, neměla jsem je po něm, snad ani po matce, má v nich totiž zlo. A táta, táta má v nich, nevnímavost, koukal na mě, ale spíš jakoby skrze mě. Zadívajíc se do jeho očí mi v hlavě probleskly vzpomínky, jak jeho oči plné slz běží k něčemu a sklání se k tomu. Nevěděla jsem k čemu a ani vědět nechci. Dala jsem mu pusu na čelo a řekla si, teď můžu začít žít novou kapitolu života, navždy zapomenout na všechno, co se odehrálo na tomhle místě. A hlavně už žádné AŽ.