V očích bolest máš, zdá se mi, že umíráš.
Umíráš a nevíš jak odcházíš a nevíš kam.
Z dlaní stéká krev v srdci budí hněv,
srdce křičí "běž!", hlava říká "NE!"
Jen mu pokoj dej, už tu nechce bejt,
pro něj už to skončilo, nic jinýho nezbylo.
A tak v hrob ulehá a země ho zalehá.
Slza z oka stéká, k srdci upadá,
a růžový kvítek, ten kvítek uvadá.
Větrem se snáší, snáší se k zemi,
kde v prachu leží diamant srdce.
Najednou prázdnota v duši, samota,
tělo ztuhne, ani se nehne,
oči pláčou z rudého ohně.
Oheň pak spaluje mladé čisté tělo,
dívka to nevzdala, hledala jeho.
Jeho už nenajde, pod zemí leží,
leží nehybně pod tvrdou souší,
ona to nezvládá, už ji to rdousí.
Rdousí to pomalu, tiše a s bolestí,
bolestí ukrytou v hlubokém zármutku,
v zármutku ze smrti jejího milého,
milého přítele v duši skrytého.
Vmysli a představách, představách o světě,
o světě nádherném, už jsi jen sní.
A tak jde spát, nechce už vstát,
už jí ničí to ranní probuzení,
probuzení slzavé nechce znát,
a tak prosím, nechme ji spát.
Rodiče přející zdraví a lásku,
ti však netuší, co dají v sázku.
Najednou otvírá své hnědé oči,
a nad sebou vidí jen modré oči.
Modré oči, bělavou tvář,
blonďaté vlasy, smějící se zář.
Zlatavou zář, kterou už zná,
zář ji pohltí, už jde to snáz.
Ze země povstává, povstává vzhůru,
nevěříc oči promdlévá rukama,
rukama bledýma, avšak krásnýma,
uchytá přítele, kterého ztratila.
Drží ho s radostí, jen tak ho nepustí,
už spolu odchází, zpět nikdy se nevrátí .
