"Mami ! Proč se stěhujeme ?! K čemu to je ?!" Otázala jsem se otráveně. "Bude to tam pro nás lepší ! Říkala jsem ti to už 100×...." Odpověděla s vydechnutím. "No jasně"... Nevěřím jí... Chce se odstěhovat jenom proto, že se s tátou pohádali jak ještě nikdy nebyly. A teď chce od něj co nejrychleji zmizet. Ale já ne... Mám ho ráda a nikdy nepřestanu. I když s ním nebudu.... Konec konců... Je to můj táta a nikdo by neměl přijít o otce. "A není to náhodou kvůly tý vaší hádce ?" Zeptala jsem se ironicky. "Callie !! Už toho mám fakt dost ! Říkám ti...!! To je věc mezi mnou a tvím otcem !" Zamračím ze a odejdu z kuchyně do pokoje. Pokoj mám malí... Ale mně to stačí... Nemám moc věcí.
Mám to tam útulný. Vezmu si žvejku a odejdu z pokoje do tátovy pracovny. Když přijdu, ohlédne se po mně a s úsměvem pozdraví. "Ahoj Callie, co potřebuješ ?" Zeptá se mě s úsměvem. "Ále" odpovím a začervenám se. S taťkou hrajeme hru která se jmenuje "2 hráči, 1 vítěz" je to počítacová hra ve které jde o to dostat co nejrychleji klíč k truhle. Ale musí se splnit 3 úkoly atd... S taťkou jsme to hrávali každý den do té doby, než se s mamkou pohádali. Teď už ho to moc nebaví protože je furt vytočený z mámy. Ale jednou za čas taky dobrou náladu má a když má volnou chvíli, nenudíme se ! "Pro moji princeznu vše vaše vísosti" a pokloní se mi... Začnu se hihňat a taťka si mne vezme na klín a povídá " nenapovídej ! Vím co bys chtěla..." A já vím že odpoví správně ! "2 hráči 1 vítěz" vykřikne s radostí. Dnes mám štěstí že není podrážděný. Sotva jak zapneme hru, přijde do pracovny máma a řekne "Callie je večeře" "Ale mami, nemůže to počkat ? Zrovna jsme chtěli jít hrát počítačovou hru..." podívám se na podlahu a koutkem oka pohlédnu na ni. "Ne nepočká" je stále nepříjemnější a nepříjemnější. "Ale mami, prosím.. za 10 minut budu dole" prosím jí. "Callie !!! Neodmlouvej !" Zakřičí na mě. Vloží se do toho táta... A toho jsem se obávala... Začali se tam dohadovat kdo je lepší rodič i když to s videohrou a večeří vůbec nesouviselo. Křičeli na sebe asi 5 minut a pak jsem se rozčílila i já ! " DÓST !!!" Zařvala jsem z plných plic. Oba dva se na mě podívali. Já jsem se mezi nimi protáhla a šla do pokoje. Zabouchla dveře , lehla si na postel a začala brečet. A nakonec se slzami v očích usnula. Další den ,když jsem se probudila jsem málem dostala infarkt ! Probudila jsem v čistém, velkém, růžovém pokoji. Hned jsem poznala, že jsme u tety Jully. Tetě je tak 56 let ale je strašně vtíravá. Teta Jully má krátké kudrnaté vlasi a pár červených melírů. Jo a abych nezapoměla..... Je tlustá ! Hodně tlustá....! Málem jsem pukla vzteky když jsem zjistila, že mě máma unesla od táty bez mého svolení. Doslova jsem vletěla do kuchyně, kde si matka s tetou Jully klidně bez obav popíjejí kafe a vůbec je nezajímá , že mě unesli od otce...!! Stojím vzteky rudá v trámu tveřích. "Ahoj Callie!!" Teta Jully vztane a jde si mě udusit ( eee tedy obejmout ). Její tlustě gigantické tělo se přitiskne na to moje a já chvíli nemohla dýchat. Pak když mě pustí zase zrudnu a teď pozdravý máma
"Ahoj Callie. Jak ses vyspala ? A líbí se ti tvůj nový pokojíček ?" "Tys mě unesla od otce !!!" Zařvu a teta se na mě pošetile podívá... "Ale Callie..." protočí očima. "Budeme tady jen chvilku, koupila jsem takoví malý byteček. Má jenom 3 pokoje ale to nám stačí když jsme jenom 2 né?" "A táta!!" Dodám "Na tátu už zapomeň, už to není tvůj otec.." Teď jsem se naštvala jako nikdy před tím... "Je a navždycky zůstane!!! To že jste se pohádali je vaše věc, ale nemůžeš mě jen tak odtáhnout od mého táty !! A navíc bez mého svolení!!!" "Callie, už na toho člověka zapomeň...! Byl to člověk bez citů...! Tady bez něj ti bude líp" odpoví "NE!!! Bez tebe mi bude líp!! Nikdy se mě nezeptáš jak bylo ve škole, co jsem dostala za známky, jestli mám nějakého kluka, jestli něco nepotřebuju dokoupit, nebo jestli nemám na něco chuť...!!! Na to vše se mě ptá jenom táta..!! A jak jsi ho ty nazvala...Člověk bez citů..NE není a i kdyby byl, udělala jsi to z něho ty !!!" Vypustila jsem v pusy i to co jsem nechtěla ale musela jsem... Možná se jí to dotklo ale patří jí to...! Portřebuju si provětrat hlavu. Řeknu si. Obléknu si sportovní oblečení a vyjdu z domu. Dám si sluchátka do uší a pustím si hlasitou hudbu. Běhám po cestičce v parku až najednou... Uvidím sedět na lavičce přibližně 6 letého kluka se sklopenou hlavou k zemi. Popojdu k němu blíž a pak si všimnu, že pláče. Sednu si k němu ale ten kluk zůstává nehnutě sedět jako před tím. "Proč pláčeš ?" Zeptám se ho s úsměvem. Koutkem oka si mě prohlédnul. "Ty to nenapravíš" odseknul. "Třeba jo..." zvednu hlavu vzhůru. "Ty umíš oživovat lidi ?" Když tyto slova vypustil z pusy, zděsila jsem se.
