Fallen Angels

Setkání

Bylo tmavé, deštivé ráno. Kapičky mi bubnovaly do deštníku v pravidelném rytmu. Pomalu jsem došla na zastávku. Jelikož bydlím několik kilometrů od města, musela jsem jezdit do školy autobusem. Ticho kolem mě přehlušoval jen zvuk deště. Najednou jsem na sobě ucítila něčí pohled. Ale když jsem se rozhlédla, nikoho jsem neviděla. Přejel mi mráz po zádech.

Kolem mě se mihl něčí stín. Lekla jsem se a prudce se otočila. Nikdo nikde... Ucítila jsem něčí dech na zátylku. Ztuhla jsem. Srdce mi tlouklo jako o život. Pomalu jsem se otočila. Stála jsem tam sama. Připadala jsem si jako blázen.

V tom konečně přijel autobus. Chvilku jsem se ještě rozhlížela a pak nastoupila. Celou cestu jsem si přehrávala, co se tam vlastně stalo a pořád jsem ze sebe nemohla dostat pocit, že mě někdo sleduje...Možná jsem jen začínala být paranoidní.

Před školou už na mě čekala Jessica, moje nejlepší kamarádka.

„No konečně! Kde jsi?" řekla s úsměvem.

„Ahoj, promiň, ale autobus měl zpoždění"

Zavrtěla hlavou. „Kolikrát jsem ti říkala, že tě do školy odvezu? Ještě tě na zastávce přepadne nějaký úchyl." řekla se smíchem.

„Nechci otravovat." Mávla jsem nad tím rukou.

„Em, to je to nejmenší." mrkla a vyšly jsme do budovy školy.

Procházely jsme chodbami, které byly plné nových studentů. Konečně jsme našly svou třídu a zasedly do lavic.

„Věděla jsi, že se Lucy s Keeganem zase rozešli?" brebentila Jess.

„Po kolikátý už?" řekla jsem s úšklebkem.

„Už to ani nepočítám, ale je volný, musím toho využít." uculila se.

„Vždyť jsi mu minulý léto dala kopačky." zasmála jsem se.

„Ale je sladkej." usmála se nad jeho profilovou fotkou.

„Jsi marná." ušklíbla jsem se.

Přes všechen ten hluk a šum, jsem nezaregistrovala, že někdo nový přišel do třídy. Opět jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Když jsem zvedla hlavu, naše pohledy se střetly. Bylo v tom cosi uklidňujícího. Po celém těle se mi rozlilo příjemné chvění. Nemohla jsem z něj spustit oči, ani nevím proč. Něco na něm zkrátka bylo. Něco zvláštního...

Po hodině jsme se potkali u skříněk.

„Ahoj." usmál se a jeho modré oči se zaleskly.

Koukla jsem se kolem, abych se ujistila, že to bylo na mě. „Ahoj." pousmála jsem se nejistě.

„Jsem Michael."

Vpíjela jsem se do jeho očí, jako do nejhlubšího oceánu. „Emily." představila jsem se.

„Bydlíš ve městě?"

Moje paranoia bila na poplach. Proč hned vyzvídá, kde bydlím? „Ne, bydlím kousek za městem. No kousek...Docela kus."

„A nechtěla bys někam zajít? Dneska." Mile se usmál.

„Víš...Já pospíchám, tak když tak jindy. Měj se." Vyrazila jsem ze sebe nakonec a spěchala ze školy.

Nadávala jsem si za to. Utekla jsem jako zbabělec. Nebylo to moc slušné...

Když jsem přijela autobusem domů, byla už tma. Rozhodla jsem se cestu zkrátit zadní uličkou mezi domy. Z přemýšlení mě vytrhlo bezvětří, které náhle zavládlo a zvláštní ticho. Přidala jsem do kroku.

Koutkem oka jsem na stěně domu zahlédla mužský stín. Bodlo mě u srdce a začala jsem utíkat. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem myslela, že se mi rozskočí. Konečně jsem doběhla domů a zabouchla za sebou dveře...Celá roztřesená jsem šla do pokoje, všechny dveře a okna jsem zkontrolovala. Pro jistotu.

Když jsem se chystala do postele, nechala jsem rozsvícenou lampičku. Bylo to o to horší, že jsem byla v domě sama.

Nacházela jsem se v tmavé, vlhké a páchnoucí místnosti s jedním oknem, na kterém byly mříže. Vyšla jsem z místnosti na dlouhou chodbu s velkými okny. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Všude bylo ticho, jen šum stromů pronikal budovou jako tichý zpěv ztracených duší. Šla jsem chodbou a najednou jsem spatřila přímo před sebou stín. Schovala jsem se do rohu, očividně si mě nevšiml. Když jsem se podívala pozorněji, viděla jsem chlapce ležícího na zemi. Ten stín jakoby z něj vysával život. Jako by mu vysával přímo jeho duši.

Ten tvor nebyl lidský ani žádná jiná bytost. Byl to jen stín.

Měl obrys statného muže. Ruce byly až nepřirozeně dlouhé a měly dlouhé, ostré drápy. Z hlavy mu trčely dlouhé, špičaté uši. V jeho přítomnosti byla cítit smrt a bezmoc.

Nenápadně a hlavně potichu jsem se vydala opačnou stranou chodby. Srdce jsem cítila až v krku. Pospíchala jsem co nejdál od něj.

Když jsem se ohlédla, abych zjistila, jestli mě nesleduje, ztuhla mi krev v žilách. Přede mnou stála malá holčička v noční košilce.

„Pomoz nám." řekla dívka.

„J-jak." vykoktala jsem ze sebe.

„Pomoz nám, jen ty nás můžeš zachránit." řekla dívka. Byla bledá jako smrt. „Už přicházejí." opakovala stále do kola.

„Jak ti můžu pomoct? Pojď, podej mi ruku a půjdeme pryč." pokusila jsem se jí uklidnit.

„Před nimi se neschováš. Už se blíží. Zachraň nás."

„Ale jak?"

V tom jsem uslyšela prasknutí, prudce jsem se otočila, ale nikde nikdo. Když jsem se otočila zpět na dívku, nebyla tam. Stála jsem jako opařená. Rychle jsem se oklepala a hledala nějaký východ, ale ať jsem bloudila, jak chtěla, nenašla jsem.

Najednou jsem pocítila úzkost a strach. Přejel mi mráz po zádech. Rychle jsem zašla za roh do jedné z místností. Rozhlédla jsem se kolem. Byl to pokoj. Stála tam železná postel, skříňka, stolek... Že by nemocnice? Ale proč ty mříže v oknech?

Přišla jsem blíž k posteli. Uviděla jsem pásy. Bylo to sanatorium... Můj strach zesílil. Najednou jsem uslyšela slabé vrčení, sípání. Přikrčila jsem se v koutě. Do místnosti vstoupil stín. Nepochybně ho přilákal můj strach. Pomalu procházel místností. S každou vteřinou se přibližoval. Všechny vnitřnosti jakoby mi drtil obrovský balvan. S hrůzou jsem sledovala, jak se přibližuje. Najednou stanul přede mnou. Díval se na mě, chrčel a sípal, něco v náznaku řeči, ale nerozuměla jsem. Pomalu se nakláněl. Jen jsem zavřela oči a byla připravená zemřít. Najednou ve mně bylo prázdno. Netvor odděloval mou duši od těla. Ani nevím jak popsat tu neskutečnou bolest. Snad jakoby mi za živa rval maso od kosti. Svírala jsem se v křečích. Tlak v mé hlavě byl nesnesitelný...

Prudce jsem se probudila. Srdce mi divoce bušilo. Ten sen zdál se být až příliš reálný... Když jsem se trochu uklidnila, vstala jsem, abych si otevřela okno a pustila dovnitř trochu čerstvého vzduchu.

Můj pohled zaujala osoba stojící na protější ulici.

Byl to Michael. Díval se přímo na mě. Promnula jsem si oči v domnění, že se mi to jen zdá. Podívala jsem se znovu, ale nikdo už tam nebyl.

„Asi jsem se už zbláznila." zavrtěla jsem hlavou.