Doctor Who: Ponurá maska

Scéna I.

„Anni,... Anni!"

„Co, co je?" Annabella se probrala ze svého zamyšlení.

„Vnímej! Znovu mě nevnímáš!" stěžovala si její kamarádka Simone.

„Promiň, ja... jsem se dnes příliš nevyspala."

„Zase ty zlé sny?" pohlédla na ni se soucitem na tváři.

„Nejsou zlé." Oponovala jí Annabella. „Jsou jen trochu zvláštní."

„Ještě jsi mi ani neprozradila, o čem se ti zdává." Simone opatrně přeřadila na zvědavost a potměšile se pousmála.

„Je to věru zvláštní," podotkla, předtím než jí začala popisovat své sny, „Zdává se mi o modré budce."

„O modré budce?"

„Je to loď, jenž létá časem a hvězdnou oblohou a já vždy stojím uvnitř v korálové komnatě a čekám, na další úžasné místo, na která mě zaveze. Ovšem mívám v těch snech vskutku nehorázné oblečení." Obě děvčata se rozesmála. „Jen si to představ – nosím kalhoty, jako bych byla nějaký chlapec! Jednou jsem dokonce pobíhala po Francii v noční košili."

„Tady jsme vBenátkách, Anni!" smála se Simone. „Nemusíš nosit mužský oděv, když tu na každém krůčku nalezneš obchod s překrásnými šaty."

„Jen se nesměj. Jednou jsi tam byla taky. Měla jsi na sobě kalhoty a modrou mikinu na zip."

„Co je mikina?"

Annabella se zarazila. „Já... nevím." Na několik vteřin zavládlo trapné ticho, než se z okna po jejich levé straně ozvalo:

„Za ním! Chyťte ho!"

Obě dvě okamžitě seskočili z Anniny postele a nahrnuli se k oknu, aby zjistili, kdo tropí ten povyk. Po ulici před domem právě utíkal chlapec, jen o několik let starší než ony (mohlo mu být tak 19, maximálně 22 let) a za ním se hnalo několik postarších mužů. Chlapec skočil na gondolu, která ještě před okamžikem klidně plula po kanálu před Annabelliným domem a která se nyní zlověstně kymácela. Gondoliér neudržel rovnováhu a zřítil se do chladné únorové vody. Pronásledovatelé, kteří už ve svém věku nedovedli takto skákat, se seskupili na můstku, který vedl přes kanál k hlavním dveřím domu.

„Chci jeho hlavu!" křičel jeden z nich a v obličeji byl celý rudý.

„Pane," začal udýchaný chlapec a nevinně se usmál, „můžeme se přeci nějak domluvit. Vy milujete svu ženu, já ji miluji též. Nejsme na stejné lodi?"

„Aha." Annabella se odvrátila od okna. „Ignoruj to. To je Giacomo. Ten co jsi ho minule nazvala vlasatým lenochodem."

„Giacomo Casanova? Ten sociopat?" Simone přeběhl po tváři záblesk překvapení. „Ten se tedy vytáhl. Vůbec jsem ho nepoznala."

„Já také ne. Celé dva roky jsem s ním neprohodila ani slovo, vlastně od té doby co jsi tu byla naposledy. Nepoznala bych, že je to on, kdyby tudy neprobíhal pokaždé. No považ, tohle už je potřetí za tento týden, a to je dnes středa." Na několik vteřin se odmlčela, než znovu pokračovala. „V mém snu byl jeden, který se mu nesmírně podobal, avšak je nutno poznamenat, že byl starší a měl mnohem více slušnosti a rozumu, než tenhle drzý kostlivec."

„A jak se vlastně daří Antoniovi?" změnila Simone téma.

„Ten Vivaldiho chlapec? Ze smutku nad tvým odjezdem, začal se učit na housle a dnes je z něho proslulý Benátský houslista. Ale slyšela jsem, že ty jsi v Madridu měla jistý románek..."