Pouštní příběh

Všechno naruby - part 1

Dalo by se říct, že jsem měl štěstí v neštěstí. Po dokončení studia medicíny v hlavním městě jsem směřoval do mé rodné pouštní vesnice za rodiči. Moji rodiče sice nejsou žádní bohatí měšťané, dali ale všechno co měli, abych pořádně vystudoval. Bohužel už je to tři roky co se pohřešuje moje malá sestřička Daisy, takže jsem vědě,l že ji tu nepotkám. Říkám malá, protože v době zmizení jí bylo 12, ale teď už by zní byla mladá slečna. Když jsem dorazil, vesnice byla ještě v pořádku, pojedl jsem s rodiči, kteří byli velice pyšní na čerstvě vystudovaného syna. V noci když to nikdo nečekal, ale dorazili kočovní jezdci a začali vyvražďovat celou vesnici. Krev stříkala všude kolem, mým rodičům podřízli hrdlo přímo před mýma očima. Uměl jsem se dobře bránit, tady se ale nedalo nic dělat. Proti těmhle jezdcům by holé ruce nepomohly. Oni měli mačety, pistole a sekyrky. Já měl jen svůj kufřík s léky. Schoval jsem se do jednoho ze zborcených plátěných stanů. Nějakým zázrakem mě neobjevili, ani když ty stany prohledávali. Po pár hodinách byli pryč i s kořistí a já zůstal sám ve vesnicí duchů. Všude kolem mě se válela zohavené mrtvoly lidí které jsem znával. Tělo dívky, kterou jsem miloval jako malý kluk, leželo rozčtvrcené u ohniště. Celá vesnice byla během pár minut jakoby vymazána ze světa a já jsem jediný svědek. Byl jsem hluboce otřesen. Měla to být příjemná rodinná návštěva a místo toho jsem prakticky sirotek. Jednou z tradic v naší vesnici bylo, že pokud někdo zemřel, muselo se jeho tělo spálit, aby jeho duše mohla najít klidu. Naše vesnice nebyla moc početná, ale i tak zabralo pár hodin než jsem všechny zbytky těl spálil. Po pár hodinách bezútěšného truchlení a zírání do nebes jsem si řekl, že musím vymyslet co budu dělat dál. Původně jsem měl v plánu léčit lidi tady a v okolních vesnicích. Teď jsem se ale rozhodl, že raději najdou svou sestru a budu si mezitím vydělávat ošetřováním pocestných.

Po pár hodinách cesty jsem vysílen dorazil k nějakému ohništi kolem kterého stály tři malé stany a dřevěný vůz s koňmi, jaký mívají obchodníci. Jeden z mužů sedících u ohně se ke mě vydal. ''Zdravím tě cizinče'' řekl a pousmál se takovým lišáckým způsobem. Muž měl opálenou snědou kůži, černé rozcuchané vlasy a šátek kolem krku. Jak je zvykem u lidí v poušti, měl na sobě usazený písek a byl špinavý jako když se nemyl už hodně dlouho. Oči si zvýraznil černou tužkou takže mu ladila s černou bradkou. Ruku, kterou mi podával na pozdrav, měl potetovanou zvláštními symboly a na prstech mu cinkalo mnoho prstenů. Další dva muži u ohniště vypadali podobně, jen byli více zahalení (šátky jim zakrývali ústa).

''Copak tady pohledáváš v takových končinách?'' Ptal se mě dotíravě ten dlouhán s potetovanou paží. ''Já jen tak procházím'' řekl jsem.
''A kampak máš namířeno?'' nenechal se odbýt muž.
''Já vlastně nevím, někoho hledám'' dodal jsem.
''Někoho hledáš? Hmmmm a kohopak? Třeba bychom ti mohli pomoct.'' Pousmál se.
Mojí pozornost zaujal ten vůz, co stál opodál. Zdálo se mi jako kdyby se plachta na něm pohybovala, mohl to být ale jen vítr. Cizinec si všiml mého znepokojení a snažil se odvést mou pozornost.
''Víš, já jsem nějakej Spencer a támhle to jsou Kenny a George, my tohle území známe docela dobře a kdyby tu byl někdo koho hledáš, my ho určitě viděli.'' Znovu ten úsměv naznačující, že ví víc, než říká.
Mlčel jsem dál, ale to dlouhána nezastavilo. ''Copak máš v tom kufříku hm? Snad nejsi nějakej študák viď?'' Dřív než jsem ale stačil odpovědět mě Kenny nebo George praštil do hlavy pálkou a já upadl do bezvědomí. O pár minut později jsem zjistil, co bylo v tom voze, samí lidé. Otrhaní, špinaví, svázaní a zranění. A já společně s nimi. Nevěděl jsem, kam nás vezou, ale cesta nebyla příjemná. Měl jsem svázané ruce i nohy, hlava mně třeštila a kufřík mi ukradli. Tak to ta moje kariéra pěkně začíná, pomyslel jsem si.