Ach ano, je to tu zima! To nejlepší období v roce. Jsem sice živel oheň a narozeniny mám v létě. A znamení jsem lev, ale zimu jsem vždycky, ale vždycky zbožňovala.
Matinka mě měla velmi v oblibě, ale natož teprve můj tatínek ten mě neměl rád a říkal že je mu velice líto že jsem se vůbec kdy narodila.
Což bylo celkem normální od něj slýchávat. Já to musela poslouchat denodenně.
Neměla jsem moc kamarádů až na Adama. Ten se mě zastal vždy když mě moji spolužáci ponižovali před celou školou. Byla jsem zvyklá téměř na hodně krutý a přísný život, ale zvykala jsem si pomalu, ale zvykala. Potajmu jsem v noci když rodiče spali vstala a jen tak si šermovala tužkou. Ano vypadala jsem při tom asi jako naprostý blázen, ale v tu chvíli mi to bylo naprosto fuk.
Adama jsem měla ráda jako kamaráda, ale i jako něco víc. Milovala jsem ho. Kdysi. Byla jsem však malej fracek vychovanej jako mazánek. Ale změnila jsem se všechno co jsem kdy měla jsem opustila a už jsem měla jen zdatného černého koně s mohutnou hřívou která na dotek připomínala tu lví. Milovala jsem ten pohled na lva bylo to mé nejoblíbenější zvíře.
Za to že jsem utekla z domova jsem celkem dost ráda. Už bych tam nepřežila ani jednu jedinou minutu v mém životě. Když se to stalo tak mi bylo 16 což je ten nejlepší věk ve kterém se každý může vzdát všeho co má. A žít jako pravý nefalšovaný Rebel. Utíkat před vším. A stát se lovcem, ale problém byl v tom že každý je z jiného rodu. Někdo ze Lvů, někdo ze Zmijí a někdo i ze Střelců a tak dále. Těch skupin byla spousta. Ani nevím z jaké byl Adam skupiny, ale rozhodně nebyl ze Lvů to bych věděla. Tyto skupiny proti sobě vedli války a proto jsem v noci šermovala tužkou. 1.důvod proč jsem šermovala tužkou byl že jsem neměla dýku a ten 2.že jsem ji měla hned po ruce. Taky jsem mohla z tašky vyhrabat pravítko.
Být u Lvů bylo super. Byla to parta lidí. (né asi tkaniček od bot...). Byli tam samí kluci kromě mě. Byla jsem ráda za to že jsem tam jediná holka. Nevýhoda však byla že jsem si neměla s kým povídat a tak... . Když jsem tam tak byla, hned jsem dostala zbraň. Byl to zlatý meč a ocelová dýka se zlatým lemováním. Ty zbraně jsem si dala za opasek.
Můj jediný cíl byl zastavit válku. A můj život připomínal nějaký akční film. Měla jsem ráda svůj život.
Jednou mi přišla zpráva že moji rodiče zemřeli a tak jsem se stala sirotekem. Když se podívám jak jsem byla malá a teď je ze mě ta nejlepší bojovnice ze všech. Každou bitvu jsme zatím vyhráli.
Teď vám popíšu kus bitvy se Zmijemi:
,, Ššš...!"
Okřikla jsem partičku kluků za mnou.
,, Jsou tam vzadu. V tom opuštěném baráku"
,, Já vim! "
Křikla jsem na ně. Jeden z nich měl tu drzost a nasadil si sluchátka. A to už jsem se pořádně naštvala. Šla jsem za ním tomu hned za mnou jsem řekla ať hlídá a kdyby se něco dělo tak ať dá echo. Vytáhla jsem si svojí dýku a přetrhla jsem mu je.
,, Co děláš! "
Okřikl mě.
,, Ty na mě nemáš co křičet! Tuhle bitvu vedu já a ty jsi tu jako bojovník! Takže jediný kdo má právo vytahovat si tady sluchátka jsem já! "
Na to už slyšel. Ztichl. V očích měl vidět strach. Pootočila jsem se na špičce bot. A koukla se před sebe stál tam jeden vyděšený týpek vedle druhého a všichni zírali dopředu. Ležel tam Max s podřízlim krkem všude kolem něj byla krev (né asi ropa). Byl to normální pohled který jsem viděla pořád akorát to byl někdo z druhé strany. Všichni ustoupili stanou já se rozběhla. Bylo strašné vidět jak před vámi umírá člověk z vaší strany.
,, Né Maxi né....nesmíš! "
,, Jednou to potká všechny....."
Zachrchlal. Všichni byli zticha.
,, Neboj já tě stejně pomstím...přísahám"
Na tyto slova jsem jenom spatřila jak jeho tělo leží nehybné na zemi. Poté už jsem jenom poodešla a šla dál. Museli jsne splnit misi která říkala že máme zničit Zmije. To jsme museli splnit.
,, Musíme jít"
Řekla jsem partičce lidí co tam furt kecala.
(Pokračování v další kapitolce)
