Vše to začalo školou. Jako každý den sem měl zapnutý messenger a koketoval ze světem. Přicházel jsem po několika dnech do školy a nevím co se za poslední dobu událo. Je právě 21. března. Co bylo minulý týden to bylo a moc si na školu nevzpomínám. Jen to že sem udělal pár věcí co bych asi neměl dělat. Chodil jsem už druhým rokem na střední školu se zaměřením na strojírenství. Moc se tu problémy neřešily, ale když už tak ve velkém a to se to moc nestávalo. Pondělí. Bylo to poslední pondělí před Velikonočními prázdninami. Poslední učení a testíky. Rozhodli jsme se se třídou zpestřit si nudu a vymyslet nějakou tu blbost. Každý dával svůj názor a každý zněl vtipně. Poté jsme přemýšleli komu nějakou tu šaškárnu provedeme. Vybrali jsme si jednu ze skvěle vypadající učitelek a vydávali jsme na ní různé zvuky, no prostě puberťáci. Jeden ale zakukal. A to byl ten osudový moment kdy zvuk kukačky se všem zalíbil natolik, že to dneska chtěli rozjet. První hodinu jsme měli informatiku. Tato hodina nebyla nějak obzvlášť zajímavá. Někteří se dívaly na hry, někteří zas chatovali na facebooku a pár jedinců zamířilo na porno. Vítejte na střední škole plné drog, alkoholu a dalších hovadin. Pořád sem myslel na naší učitelku a na kukačku. Rozhodl jsem se napsat ji e-mail. Napadlo mně proč nenapsat pěknou básničku o kukačce. Odesláno. Ostatní se rozchechtali ale vyučující informatiky se hleděl svého. Konečně mě uznávali, nebo sem si to aspoň myslel. Za celý prvák jsem byl zrnko písku v celé třídě, nějak zvlášť sem nevynikal až do teď, kdy sem si myslel že sem konečně dosáhl věhlasu. Najednou celý den uběhl nějak rychle a večer jsme si všichni z třídy psaly na skupinovém chatu. Komentovali jsme dnešní den s kukačkami. Nikdo to nehrotil. Už to bylo přirozené že jsme byla problémová třída. Rozuměli jsme si a smály se stejným věcem. Především jsme se shodli na věci okolo nacismu a 2 sv. válce. S důvtipem jsme vyznávali německého diktátora. Byl jsem nadmíru spokojen, ale mé svědomí říkalo že je něco špatně...
Druhý den, což bylo Úterý měl být ve škole sportovní den. Nikomu se nechtělo učit tak říďa vymyslela jiný program abychom neseděli pořád doma. Sportovní den s fotbalem. Jupíííí strašně byly všichni natěšení jak si sednou a budou čumět na ulízance z vyšších ročníku jak se budou hnát za míčem. Vytál jsem si svůj mobil a začal se po netu bavit s kámošema. Koukl na čas v domnění že už budeme končit. Bylo jen o 5 minut víc než před 5 minutami. Seděl jsem s nataženýma nohama na tribuně. Vytáhl jsem si svoji oblíbenou hračku. Rubikova kostka. Složitá ale zvykl jsem si. Najednou si všimnu jak se ke mně blíží Horácio. Tak jsme přezdívaly naší zástupkyni ředitelky, protože řešila každou hovadinu co kdo vymyslel. Poprosila mně jestli můžu na chvíli jít s ní. Nevěděl jsem přesně o co jde, jsem hrozně zapomnětlivý. Vzala si mně do svého kanclu na kobereček. Smrdělo to tu novotou a pořádkem. Když jsem byl u učitele nebo nějakého významného člověka v kanceláři, necítil jsem se ve své kůži. U stolu seděli dvě učitelky. Jedna byla naše třídní a druhá byla ta co jsem si jí poslal kukaččí báseň. Všichni nasadily ten vražedný pohled. Už jsem nejspíš tušil o co jde. Vyptávali se mně hlavně na e-maily atd... pak ale nahodily téma ostatních průserů a kdo je jejich příčinou. Jistě sem v tom byl nevině, ale v tuto chvíli jsem neměl nikdo kdo by mně podržel. Prozradil jsem jim 4 jména mých spolužáků. Moje třídní se zvedla a šla do tělocvičny pro ostatní. Mezitím sem pořád seděl a důkladně si prohlížel kancelář. Po pár minutách přišly spolužáci. Zamračeně se na mně podívaly a tvářily se jak ty největší neviňátka posadili se vedle mně a začal výslech. Všichni se obrátily proti mně a ja byl naprosto bezmocný proti spolužákům kteří nemají jakýkoli pud slušnosti nechat vyslechnout ostatní. Jakmile skončili musel jsem něco říct, ale mozek mi v tom zabránil. Když nastalo vteřinové ticho, učitelky se domluvily na verdiktu. Byl takový že není možné abych to odnesl vše sám, ale budu mít i největší postih díky e-mailu, který nazvali Kyberšikana s velkým K. Nechápu co jsem udělal špatně. Byla to jen jedna blbá básnička. Nepustily mně ke slovu a než jsem stačil cokoliv říct, náš rozhovor ukončili. Byl jsem na cestě domů. Cestou na autobusové nádraží jsem si zapnul messenger a hned se mi objevilo několik zpráv. Všechny byly výhružné ve stylu: já tě zabiju! rozdupnu ti hlavu! skončíš na JIPce! a podobné... Dohnalo mě to až k slzám. Nastoupil jsem do autobusu a jel asi půl hodiny než jsem vystoupil nedaleko mého bydliště a čekal na další spoj. Měl dojet skoro za hodinu. Seděl jsem na dřevné lavičce, když se tam objevil můj spolužák. Hned na mě vyjel. Začal mně postrkovat a vyhrožovat. Utekl jsem o zastávku dál. Tam už jsem byl sám a hlavou se mi honily černé myšlenky. Konečně jel autobus. V autobuse sem měl dost času a prostoru si položit pár otázek. Ulevilo by se všem kdybych zmizel? Jak a kde bych to měl provést? mám někomu napsat? Co je po smrti?
