✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

2. kapitola

Z baťohem na zádech mířím domů. Přemýšlím, co se dnes všechno stalo. Jsem sama ze sebe znechucená. Dnešek byl naprostá katastrofa! A perličkou na dortu byl Peter. Chudák, snad z rukou nic nemá. Jsem taková kráva! Jak mě mohlo vytočit jeho obvyklé popichování, nepochopím. A ještě k tomu se začnu před Alexem svlékat. I když to se mi líbilo, lichotilo mi to. V tu chvíli jsem si připadala výjimečná a žádoucí. Při vzpomínce na to, jak mě svlékal pohledem, mi naskočí husí kůže.

Už abych byla doma. Nemůžu se dočkat, až si zalezu do postele. Udělám si kakao, to mě vždy uklidní, vezmu si knihu a zachumlám se do své oblíbené deky, co mi dala mamča k šestým narozeninám.

Jsem blázen do knih. Rodiče mi koupili knihovnu, která je přes celou zeď. Mám ji úplně plnou a najdete tam vše, od básní Edgara Allan Poe - Havran až po Lewise - Letopisy Narnie, ale dávám přednost fantasy. Zbožňuji, když se začtu a zapomenu na celý svět. A na dnešek chci rozhodně zapomenout. Prostě chci dělat, že se nic z toho nestalo a že jsem ze sebe neudělala hlupáčku první kategorie.

Po cestě domů míjím oblíbené obchody, ale dnes nemám náladu si něco koupit nebo se zastavit, pozorovat výlohy a přitom třeba fantazírovat, co bych si koupila. Chci být, co nejdříve doma. Jenže to se mi nesplní, musím ještě do knihkupectví. Mám tam odloženou knížku. Objednala jsem si další díl Blackové. Vždycky čekám, co zase autorka vymyslí a čím mě překvapí. Dneska rozhodně potřebuji rozptýlit nebo se rozbrečím a už se nikdy nezastavím. Naštěstí už mi chybí jenom pár obchodů a budu tam.

Vcházím do obchodu, při vstupu nad dveřmi zacinká zvoneček. Vždycky se při tom zvuku usměji. Zavřu dveře a zamířím k paní Mairové.

„Dobrý den," pozdravím nahlas, aby si mě všimla a odtrhla svůj pohled od rozečtené knihy.

„A Sára, hned ti to donesu. Vydrž, zajdu do skladu. Ohlídáš mi to tady na chvilku?" odloží knihu a začne se zvedat.

„Jasně, žádný problém," trochu křečovitě se usměji.

„Kdyby někdo něco chtěl..., nenechávám ji domluvit a prohodím. „Vím, poradím a pomůžu, jak jen budu moc a řeknu, že za minutku jste zpět."

„Jsi zlatá."

A už míří dozadu pro moji objednávku.

Než mi přinese knihu, zkoumám regály a studuji obaly knih, jestli mě nějaká nezaujme. Ale neumím se soustředit, tak to radši vzdávám. Mířím k pultu, když cinkne zvonek u dveří.

S úsměvem se otáčím a: „To si se mě děláš srandu!" zašeptám. Vyvalím oči a začnu couvat k pultu.

Do dveří vejde Alex. Míří si to ke mně sebejistý krokem.

Jak mohl vědět, kde jsem?

„Tady jsi, hledal jsem tě, musíme spolu něco dořešit," prohodí a usměje se. Zblednu a vyhrknu: „To mě sleduješ nebo co!"

„Tak Sáro, tady to máš, bude to šestnáct dolaru."

„Co," nechápu, co po mě chce.

„Ta kniha, Sáro, tady jí máš a je to šestnáct dolaru."

„Aha, hned to bude," usměji se na půl pusy a hledám peněženku.

Při placení pozoruji Alexe, ale ten trpělivě čeká, až zaplatím.

„Děkuji," beru si knížku a strkám ji do batohu.

Paní Mairová se podívá na Alexe a vlídně se zeptá: „Mužů ti s něčím poradit, mladý muži."