Klub Kotva

(1/2)

S Vendou jsme nastoupily do autobusu a po hodinové cestě jsme dorazily do cíle. Pak následovalo 5 minut pěšky do klubu. Bože... to je fronta, zaúpěla jsem v duchu. Stoupli jsme si na konec fronty a po nějaké době, ani radši nechci vědět jak dlouhé, jsme se dostaly dovnitř. Šli jsme chodbou. ,,Lucko dáš mi prosím..." Zašeptala.

,,Ne."

,,Prosím."

,,Já nemám."

,,Co kecáš! Máš."

,,A kde bych je asi vzala?"

,,Však si je kupovala."

,,A taky jsem ti před chvílí dávala."

,,Tak do zásob."

Pozvedla jsem jedno obočí, abych jí naznačila co si o tom myslím. ,,Za chvíli." Ustoupila jsem nakonec.

Rozběhla jsem se chodbou, abych se ujistila, že běží za mnou a taky běžela. Pohled jsem stočila zpátky před sebe a všimla si tří kluků, jednoho z nich jsem oběhla a zakopla. Čekala jsem pád, ale ten se nekonal, jakmile jsem našla ztracenou rovnováhu, postavila jsem se. ,,Lucko!"

,,Omlouvám se a děkuji." Řekla jsem a přemýšlela nad tím, proč mám pocit jako bych ho už někde viděla.

Pohledem jsem zabloudila na Vendu, která zrovna doběhla. ,,Jsi normální! Takhle lidem podkopávat nohy..." Začala, ale další nadávky byly umlčeny, neboť jsem jí rukou překryla pusu.

S omluvným úsměvem jsem se k němu otočila. ,,Omlouvám se za ni." Omluvila jsem se mu ještě jednou a rychle ji táhla pryč.

Což se mi i svým způsobem povedlo bez problémů. ,,Lucko." Zavolal na mě někdo, a když jsem se otočila za tím hlasem, zjistila jsem, že je to můj roztomilý bratránek.

,,Ahoj, Kubo." Oplatila jsem mu pozdrav. ,,Dlouho jsme se neviděli. Jak se vede?"

,,Tak dobře. Nechcete se k nám připojit?"

,,Jasně." Souhlasila jsem okamžitě a pak se zasekla. ,,Pokud to nebude vadit." Dodala jsem a čekala na reakci jak Kuby, tak Vendy.

Jelikož ani jeden neprotestoval, tak jsme zamířili ke stolu, kde byli jeho přátelé. Odložily jsme si věci. ,,Holky představuji vám Honzu," řekl a ukázal na vysokého kluka, průměrné postavy s hnědými vlasy a asi s modrýma očima. ,,Jeho přítelkyni Janu," Pěkná zrzka se zelenýma očima a bujným poprsím. Potom ukázal na hnědookou brunetu. ,,Anna je moje přítelkyně a vedle ní sedí její bratr Marek." Hnědovlásek se na Kuby zašklebil a mě neuniklo tichounké znechucené odfrknutí z Kubovy strany. ,,Všichni tohle je moje sestřenka Lucka," ukázal na mě a pak na Vendu. ,,A Venda její kamarádka."

,,Ahoj." Pozdravily jsme s Vendou zaráz, pozdrav nám oplatili.

,,No jdu si pro něco k pití, chcete někdo něco, když už tam jdu?"

Zavrtěli hlavami, že nic nechtějí a tak jsem se koukla na Vendu. ,,Limonádu, prosím."

,,Hned to bude madam." A s těmi slovy jsem odešla k baru. K mému údivu to netrvalo dlouho a už jsem jí dávala pití, o které mě poprosila a sotva se napila, někoho zpozorovala a i s pitím zmizela. Zůstala jsem tedy s nimi, aby pak neměla problém mě najít, musím říct, že lepší společnost jsem si vybrat nemohla. Jejich protivné pohledy jsem ignorovala, a když se mě na něco zeptaly tak jsem odpověděla, jinak jsem dělala, že tam nejsem. Po nějaké té chvílí jsem se omluvila a zmizela na dámy. Chvíli jsem strávila tím, že jsem se koukala do zrcadla a prohlížela si svůj kyselí výraz. Znavena sama sebou jsem si povzdechla, vyšla jsem tedy ze záchodků a málem se srazila s trochu přiopilým klukem. „Ahoj."

„Ahoj." Oplatila jsem mu pozdrav ze slušnosti.

„Jak je krásko?"

„Jde to."

„Můžu tě na něco pozvat?"

„Ne, to je dobrý. Já už pití mám."

„Ale no ták, jenom jedno."

„Já opravdu nechci."

„Krásko přece mi nedáš košem."

„Ale dá." Něčí ruce se mi omotaly kolem boků. „Promiň, lásko, že jsem tě nechal čekat." Podívala jsem se nahoru, protože mi ten hlas byl povědomý a zjistila, že se dívám na toho kluka, který mě zachránil před pádem. Pohled přesunul z něho na mě, sklonil hlavu a políbil mě. „Děkuji, že jsi mi ji pohlídal, ale teď nás prosím omluv." Zavrněl mi na rtech.

Ten kluk odešel, úlevně jsem se o něho opřela a zavřela oči. Díky ti človíčku, pomyslela jsem si s povděkem. „Děkuji ti za záchranu, znovu." Odkašlal si, s nechutí jsem otevřela oči, odstoupila jsem od něho a otočila se na něho. „Promiň."

„To nic... a mě neděkuj, poděkuj své kamarádce." Odmlčel se. „Ale pusa jako poděkování, by to spravila."

Trochu jsem zčervenala rozpaky, ale hned to zmizelo. Políbil mě a s úsměvem si odešel. Zrudla jsem vzteky, sevřela ruce v pěst a udeřila do zdi. Kurva! Zavrčela jsem v duchu. Odebrala jsem se k baru a čekala dokud na mě nevyšla řada. „Bylo by něco ostřejšího?"

„Vodka."

Kývla jsem na souhlas a tak mi tedy nalil. „Ten je na mě."

Otočila jsem se a dívala se na usmívajícího Marka. „Děkuji."