Možná Jsme Se Neměli Potkat.

Prolog.

Každého z nás potká nějaký ten příběh, na který by nejradši zapomněl a nebo si ho stále pamatoval.
Ty příběhy nám nevytváří sám život a ani osud.
Je jen na nás jaký si vymyslime děj. Aspoň do teď jsem se tím řídila. Než jsem potkala tebe.
Ukázal jsi mi že ať se snažím jak chci, ať jsem jakákoliv neurčím jak co dopadne. Samozřejmě, je na nás jakým směrem a cestou se vydáme,ale jak v tu chvíli mám poznat co je správně?
Jak jsem měla poznat že zrovna cesta k tobě bude špatná. Ta volba tehdy, byla nepromyšlená,naivní, plná očekávání. O5 jsem z růžového světa spadla sem, sem na tvrdou zem a do opravdové reality.
Nechci tu být.
Tam mi bylo skvěle, někde tam nahoře STEBOU!!
Neříkám, bylo to krásný.
Ale skončilo to moc brzy.
Tehdy.... Tehdy jsem ani nevěděla že padam, prostě jsem jen dopadla a ležela. Koukals na mě, pozorovals mně jak tam ležím. Na tváří se ti neobjevila ani jedna vraska, ani náznak úsměvu nebo-li "strachu". Neviděla jsem ti do hlavy, to vlastně ani po celou dobu toho co jsme se stýkali.
..... Je to zvláštní říct stýkali.... Myslím že my oba i ostatní okolo nás věděli že v tom je něco víc.
.... Nebo si to zase jen namlouvám....

Vrátím se k předešlému tématu..

Neviděla jsem ti do hlavy, asi jsi neviděl jak jsem byla zničená, nebo spíš jsem já nechtěla abys to viděl. Nechtěla jsem se ponížit, nechtěla jsem abys viděl jak mě to vzalo, žádné slzy, žádný řev,výčitky a už vůbec ne doprošování.
Hrdě jsem vstala,nepouštěla jsem své oči z těch tvých. Vstala jsem,nahodila úsměv.
Ani nevíš kolik sil mě to stalo. Poslední svou psychickou energii jsem vyplýtvala na to abych přemohla to vše co se během pár minut ve mě nahromadilo.