Virtual World [CZ]

Začátek

Byla jsem strašně natěšená a myslela jsem si že samým štěstím prasknu. Dívala jsem se na hodiny na bílé stěně a pozorovala malou ručičku jak se líně plazí. A nedočkavě jsem se vrtěla v lavici. Už zazvoň! Nebo tady umřu! Pomyslela jsem si v duchu. Ten zvuk mě osvobodil a já samou nedočkavostí shodila židli. "Ehm,ehm,ehm" Pomalu jsem otočila hlavu k povědomě známému skřípavému hlasu. "Kdo ti dovolil vstát ze svého místa Shizuko , hodinu skončí učitel a zvonění je pro učitele , tak se laskavě posaď!" Vyjeveně jsem koukala na naší starou,svraštělou učitelku chemie. Pomalu jsem se posadila zpátky na svou židli. Za mnou se chechtaly a šeptali známé hlasy čarodějnic. "A tak na straně 345 máte za domácí úkol . . ." Neposlouchala jsem další nudný výklad učitelky , ale soustředila jsem se na syčivé a šeptající hlasy. "Shizuko ta svině co miluje svůj počítač" imaginární nůž se mi zabodává do srdce. "Je tak ošklivá" ošklivá,svině,smrdí,blbka,závislačka. Tyto slova mi zněly v hlavě a vířily tam v bludných kruzích. Učitelka skončila se svým nudným povídáním o úkolu. A konečně vydala povel sbalit se a obléct . A jít konečně domů. Rychle jsem se vyhla čarodějnicím a utíkala domů. Když jsem byla konečně doma hodila jsem svůj batoh do temného rohu svého pokoje. Zadýchaně jsem se postavila před svůj psací stůl. Na psacím stole byl můj starý nefunkční , hučící počítač. Teď ho už nepotřebuju,čarodějnice neví že už dobrý rok ujíždím na tabletách. Spokojeně jsem se usmála. Vzhůru do nádherného virtuálního světa. Pryč od nočních můr. Vytáhla jsem ze své tajné přihrádky třpytící se tabletu. Moje osvobození. Spolkla jsem tabletu a ponořila se do virtuálního světa.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Virtuální svět jsem vybírala hodně dlouho , ale jelikož jsem měla dosti takovou naštvanou až agresivní náladu tak jsem si vybrala Bojový svět Konečně! Narazila jsem na Bojový Svět. To je ono! Tam se vyřádím! Zvolila jsem boj. Trošku se odreaguju. V Bojovém světě si můžete vybrat svého avatára. Takže se proměníte ve své "lepší" já. Bez nedostatků a tak dokonalí. Tohle dělají slaboši , co se stydí ukázat svojí pravou tvář. Já jsem sice slaboch v realitě , ale ve virtuálním světě ne. Teleportovala jsem se vzdušným vírem na místo , kde se mám setkat v boji se svým soupeřem. Vybrala jsem náhodné místo i soupeře. S překvapením jsem se ocitla v aréně. Tady jsem dlouho nebyla. Tohle jsem nechtěla! Aréna je nejhorší. Scházejí se tu ti nejsilnější z nejsilnějších klidně i z tisícátého levelu. Budou mě pozorovat z tribun a smát se mi! Ještě tohle mi chybělo! Jak se ukázalo měla jsem pravdu. Sjeli se tu urození bojovníci. Jeden z nich měl celé tělo poseté medailemi za největší bojovné výkony. Záložník! Rozkázala jsem své hlavě napojené na hru. Ukázal se mi záložník. Nic. Jenom pusto a prázdno. Ani dřevěné hole. Všechny zbraně byli pryč. Počkat! Ty hlupačko! Ty jsi ještě v Bojovém světě nebyla! To proto tady nemáš ještě nastřádané zbraně z vyhraných soubojů. BONUS!!! Vyskočilo mi před obličejem. Nějaký vir? Ne. Před obličejem se mi postupně objevovaly písmena. Gratulujeme! Nováčků ! Obdržela jste jako začátečník v Bojové hře tuto zbraň. ...... Chvilka napětí. Dřevěná hole! Gratulujeme! Užijte si hru!
Dřevěná hole! Děláte si srandu! Co se dalo čekat. Začátečníci dostanou bídné zbraně. Mezitím co jsem se utápěla v žalu nad bídnou zbraní. Všude kolem mě zhasla světla. Co se to děje!? Uvítání nováčků? Odněkud se linula hudba. Najednou tmu vyměnilo ostré světlo. Když jsem si zvykla na světlo. Vyděšená jsem se rozhlédla kolem sebe. Kolem mě byla skleněná zeď a za ní byli bílé tribuny na nichž seděli válečníci o kterých jsem se asi stihla zmínit. Jeden z nich s takovýma prasečíma očkama se na mě podíval s vlnou znechucení. "Hele podívejte, nějaká nicka " Ostatní obrátily pozornost ke mně. "No jo, nováček" povzdechl si jeden z nich . Nedivila bych se kdyby měl slzy na krajíčku , říkal to tak smutně. "Nicka" "Fuj, nicka" "Leogold ji rozseká" Jak se vám říkala , v realitě jsem zalezlá šedá myška , ale tady jsem nespoutaná a divoká. Ukázala jsem jim prostředníček. Všichni se zasmáli. Jako kdyby bych byla ta nejzábavnější věc na světě. Když jsem se k nim otočila zády, prohlédla jsem si svoje malé skleněné vězení. Tato skleněná místnost byla stejná velikostí jako můj pokoj. Na zemi byla překvapivě tráva. Když jsem se podívala na strop , žádný strop tam vlastně nebyl. Byla tam noční obloha plná hvězd. Tímhle pohledem na nebe a na hvězdy bych se kochala , ale ne teď v takovéto situaci. "Prohlédla sis pořádně svoje okolí , protože teď by ses měla připravit na boj!" Polekaně jsem uskočila. Co to sakra?!? "Nemusíš se bát, tady jsem" Podívala jsem se směrem , kde vycházel ten ledový hlas. Zpola stínu se vynořila postava zahalená do černého pláště a se skloněnou hlavou. Zvedl ke mně hlavu a pousmál se. Odhodil svůj černý plášť. Překvapivě jsem se dívala do tváře mladému klukovi přibližně mého věku. Měl lesklé hnědé vlasy a zelené oči , jako ta tráva na zemi. Neměl tak svalnatou postavu jako ti chlapi za skleněnou zdí. Ale nějaké svaly měl. Naděje.Ta mi probleskla hlavou.Mohla bych ho zvládnout. Ve hře jsem pár bojů zažila na vlastní kůži. Ale , ne tady v Bojové zemi. Ten kluk se na mě dál smál a měřil si mě těma svýma zelenýma očima. Prohlédl si mě od hlavy k patě. "Tenhle server není jen pro japonce je i pro hráče z celého světa" Tohle mi řekl a já jsem si pomyslela aha tak to mi asi už došlo."Bojíš se čubko!" ty slova mě udeřila jako facka. "Jsi hnusná čubka zabiju tě teď a tady!" Tak tohle jsem teda nečekala. Z úst se mu valila jedna urážka za druhou. Už to chápu! Tenhle hošík se snaží své nepřátele zlomit psychicky. Ha,ha,ha , ale to se mu nepodaří. Tady jsem nespoutaná, divoká. "Nejsem čubka a nebojím se tě!" vykřikla jsem. On se široce usmál a v očích měl takový psycho výraz že to nejde vyjádřit slovy. Začínala jsem se bát.Už jsem neměla takovou sebedůvěru. Musím z toho vycouvat. "Dívej se" vykřikl. Se zděšením jsem se na něho podívala. Vykřikla jsem. Držel sekeru celou od krve. Poté se ozval divoký povzbudivý křik a jásot od tribun. Musíš se uklidnit všechno je falešné i ta krev jen virtuální svět nic se ti nestane. Dala jsem rozkaz své hlavě vypno. . nedokončila jsem své slovo , protože ten šílenec se ke mně rozběhl s napřaženýma rukama a v nich třímala jeho sekera. Naštěstí jsem od něho uskočila dál z jeho dosahu. Ale byl neskutečně rychlý a pořád se oháněl tou svou sekerou . Popadla mě taková zlost. Jak se vůbec opovažuje mi ublížit! Vzala jsem si svou dřevěnou holi a rozběhla jsem se k němu , ale on mi zmizel z dosahu. Vztek mě rozpaloval do běla. Jak se opovažu. . Zase jsem nedokončila slovo. Protože ostrá bolest mě zasáhla do holeně. Vztekle jsem zařvala. Ten parchant mě tou sekerou zasáhl do holeně. Docela to bolí. Ale kdyby vás někdo zasáhl sekerou do holeně v réalném světě tak by vás to bolelo o hodně víc. Ten parchant utíkal kolem mě a divoce se smál . Copak je tak neopatrný? Asi si myslí že jsem vyřízena. A tak si vychutnává moji porážku. Až mě zasáhne do mého štítu na hrudi odebere mi body a mě se hra vypne. Ale já se tady nevzdávám. Uchopila jsem svou dřevěnou holi a rozpřáhla jsem se celou svou silou na toho parchanta. Zasáhla jsem ho do hlavy. Spustila se mu modrá krev (ve hře je modrá krev) škoda že ho to moc nebolelo. Překvapeně se na mě otočil. "Ty čubko!" to mě ještě víc rozzuřilo.Nápřahla jsem holi k jeho hrudi a chtěla jsem ho tam zasáhnout ale TEN ZVUK... Gong
To ne,ne,ne,ne
Ten kluk se na mě odporně zašklebil. Časový limit pro hraní vypršel. Ale já ho chtěla porazit!!! Začala jsem ho ze všech sil kopat. Rozptýlilo ho to natolik že upustil od svého vypnutí. Spíš se chtěl zaměřit na pomstu. Ale najednou se mi před očima zatmělo a teď jsem si uvědomila co jsem způsobila. Zemřu!!!
Porušila jsem pravidlo. A... A...A
Pak mě napadla zvrácená myšlenka. "Stejně mě nikdo nebude postrádat... A pak jsem se propadala do temnoty

ಠ_ಠ
Nebojte už žádný pokračování nebude , vím že to bylo dlouhý. Tak doufám že se vám to líbilo. Pokračování. Příběhu bude zítra...