Začalo to když mi bylo pět. Viděla jsem slony, kteří chodily po ulici, lidi, kteří mi chtěli ublížit, a pak ho. Toho kluka. Toho statečného kluka co si z ničeho nic nedělal. Vlastně to nebyla odvaha. Byl to spíš klid. Ten mrazivý klid. Jmenuje se Sebastian a když jsem ho poprvé viděla, všechno, co jsem dřív viděla, zmizelo. Všechno, kromě jeho. Jako bych ho už znala. Ani se mi nemusel představovat, ale přes to to udělal. ,,Ahoj. Já jsem Seb.''
Samozřejmě, když vaše dítě ukazuje do vzduchoprázdna se slovy: „Jé! Hele mami! Koukni se na toho slona!" nebo se baví s někým, kdo podle vás vůbec není, tak to není úplně v pohodě. Šla jsem tedy k doktorovi a potom na psychiatrii a tam mi řekli, že mám nějakou poruchu. I když jméno té poruchy slyším celkem často, tak si ho nikdy nezapamatuju. A tak to se mnou začalo. Teď je mi 16 a Sebastiana pořád vídám. Vždycky, když si moje hlava usmyslí, že už moc dlouho jsem v pohodě, tak se propadnu do podivné temnoty nebo do nějaké krajiny, kde nikoho, kromě Seba, neznám. Potom mi říká spousty věcí. Teď už umím rozeznat, že se to děje jen v mé hlavě, ale ještě pořád se z toho podivného snění neumím probudit, aniž by Sebastian chtěl.
,,Opravdu ti je lépe? Neříkáš to jen tak, aby ses zbavila mě a možná i své denní dávky prášků, že ne?'' podíval se na mě doktor podezíravě. ,,Ne opravdu, dnes jsem Seba ještě neviděla.'' řeknu a sednu si na postel. ,,No budu ti věřit. Pošlu jsem sestru, aby ti donesla prášky.'' usmál se a odešel. Jakmile zavřel dveře začala mě bolet hlava a já věděla, že se tomu nevyhnu. Lehla jsem si a zavřela oči.
,,Ahoj Em.'' řekl tím svým mrazivě klidným hlasem. Zajímavé je to, že roste jako já. Byl pětiletý kluk když mi bylo pět. Teď je šestnáctiletý dospívající stejně jako já.
YOU ARE READING
Psycho
Romance,,Em jak se dnes cítíš?'' řekl doktor když vcházel ve svém bílém plášti do mého pokoje. Můj bych mu ani neříkala, protože jediné co je tady mého jsou moje myšlenky, a právě z těch mě chtějí vytrhnout. Já jsem Em a toto je můj pří...
