Story of dragon - Vznik legendy [cz]

19. část

"Keiro?" Thomasův hlas mě nijak nevyvedl z míry. Cukla jsem hlavou a podívala se na něj. Dälret před ním se krčil a potichu kňučel. Zaraženě jsem ho sledovala než jsem pohlédla na Addiho. Dělal to stejné. Saph na mém rameni mi zmučeně pískla do ucha a já se ohlédla na posledního, který mohl být zasažený. Modré dráče se krčilo v rohu u vchodu a tisklo hlavu k zemi. Co jsem udělala? Otočila jsem se zpátky na Nagge a Drakie, které na mě stále zíraly. Už zase jsem někomu ublížila. Můžou za to ony. Zuřila jsem, zase. 

'Keiro já-'  Drakiin hlas se mi rozlezl v hlavě jako červ, na kterého jsem rozhodně neměla náladu.

"Nezajímají mě Vaše výmluvy! Ani mě nezajímá proč jste se právě skoro roztrhaly na kusy. Neposlouchaly jste mě! Celou dobu mi říkáš, že jsme spojení! Všichni! Tak proč jsi mi sakra neřekla o ní! Nebo o Fräyi. Je mi zle z vašeho chování! Jenom využíváte toho čím jste! Chci, abyste mě za ní zavedly, abych si konečně vzpomněla a mohla zase normálně žít!" Z naštvaného křiku jsem pomalu přešla do rozhořčeného vrčení a než jsem se otočila, věnovala jsem jim poslední vražedný výraz. Chci být normální. Přestat o všem tak moc rozhodovat a přitom nic nezmoct. Pohled mi padl na Thomase. Mračil se na mě, zase měl jeho zamyšlený výraz a když jsem se dostala až k němu a podíval se mi do očí. 

"Jak - " Můj pohled ztvrdl, když začal s jeho otázkou. Otočila jsem se na patě, nechala je všechny na místě s otázkami, omluvami i nadávkami a mířila do lesa. Má nálada rychle ochabla. Zuřila jsem, do všeho kopala a na všechno nadávala. Proč zrovna já? Nakopla jsem kmen stromu a hned toho litovala. Má zranění už byla skoro zahojená, ale ne úplně. Navztekaně jsem vykřikla a podupávala si přitom nohou. To není fér. Bylo mi do breku, ale nejradši bych si za to nafackovala. Kolik existuje lidí jako já? Nikdo? Co vlastně jsem zač. Stresovala jsem se kvůli ničemu, bylo mi špatně kvůli ničemu a bolelo mě celé tělo kvůli něčemu, co mi zatím nikdo neřekl. To mě někdo zbil? Sedla jsem si na zem, opřela se o strom a sledovala své obvázané tělo. Byly vidět spíš obvazy, než má pokožka. Cítila jsem jak emočně chladnu. Neměla jsem chuť nikoho vidět a hlavně jsem už na nikoho nechtěla křičet. Vytěsnila jsem Drakiiny a Nagginy pokusy se spojit a zůstala sama - jen já a moje mysl. To mi vyhovovalo, ale věděla jsem, že to tak nechat nemůžu. Oni mě potřebují. Já potřebuji je, i když si to nechci přiznat a o to je všechno těžší. Pozorovala jsem své boty a přestala přemýšlet. Opravdu to bolí. Vedle mě se zatřásl keř a já cukla s nohou. Vylekaně jsem pozorovala jak modré dráče pomalu vylézá z listí a upírá na mě své kočičí oči. Popadlo mě ledové sevření. Věděla jsem, že je to jen pocit, ale i přes to mě to děsilo. Dráče na mě zíralo a nic nedělalo. Je to jen dráče. Co ti může udělat? Pokousat, zapálit, rozpárat, vydrápat orgány, vypíchnout oči, sníst, zlomit končetiny nebo zabít. Za celou dobu, co jsem ho poprvé viděla jsem se mu vyhýbala. Ano, nebyl to on kdo se vyhýbal, jak jsem si namlouvala, ale já. Pokaždé, když se na mě jen podíval, ucukla jsem pohledem a snažila se od něj dostat co nejdál. Jenže co když chtěl jenom trochu lásky, nebo kontaktu. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu k němu natáhla svou ruku. V nejhorším případě o ni přijdu a budu nucena ji nejen dostat z dračího sevření ale i donutit Thomase aby mi ji přišil zpátky. Doufám, že se to nestane. Opravdu jsem netušila, že moje myšlenky můžou být až tak pesimistické. Opatrně jsem se dotkla jeho šupin na hlavičce a čekala. Zavrčel a pozvedl ji. Několikrát sní zavrtěl a dával mi tím najevo, že je to příjemné. Užasle jsem vydechla a pohladila ho sama. Znovu jsem si sedla a přestala ho hladit. Nespokojeně zamručel a vzlétl do vzduchu. S tichým zařváním se snesl přímo do mé náruče a já odolávala bolestné grimase. Jeho šupiny však neškrábaly tolik jako šupiny ostatních. Byla jsem šťastná. Nepřišla jsem o ruku a získala jsem nového přítele. Přejížděla jsem po modrých šupinách tak dlouho dokud jsem neměla jasno o čem přemýšlím. Jméno. Prohlížela jsem si ho a komolila všechny různé možnosti dohromady. Vydechla jsem, když jsem vyslovila konečnou formu jeho jména.

"Hothir." Dráče přestalo vrnět a podívalo se na mě. Prvně zavrčelo a kousek ucouvlo. Zarazila jsem se a sledovala ho. Něco špatně? Dráče zařvalo a skočilo po mé noze. Ucítila jsem píchnutí a následnou bolest. Zakřičela jsem, když jsem se podívala co dělá. Zabodl drápy do mé nohy a otevřel tlamu. Vyděšeně jsem ho sledovala, cukala jsem s nohou v naději, že ho setřesu, ale on jen víc zabořil drápy. Bála jsem se, panika ve mě vzrostla. Tak nakonec mě stejně zabije. Dráče otevřelo tlamu a začalo na mou nohu chrlit oheň. Mé hrdlo opustil hysterický křik. Cítila jsem jak hradby v mé mysli povolují a dračice lezou dovnitř. Křičela jsem a snažila se ze všech sil ho dostat z mého dosahu. Pálilo to, oheň olizoval mou pokožku a já tu nohu přestávala cítit. Černota mě začala obklopovat, těžko se mi dýchalo. Sápala jsem se alespoň po troše víc vzduchu ale jakoby mi ho někdo bral přímo před ústy. Vyčerpaně jsem se opřela o lokty a naposledy se pokusila vymanit moji nohu ze sevření. Necítila jsem ji, víčka se mi sami zavíraly, plíce zužovaly a já panikařila. 

Nový díl! :D Doufám, že jste stále napjatí protože já nekončím! :D Nechte se překvapit! (y)

Užijte si část^^