Spojena se záhrobím

1.kapitola - Psycholog

Jela jsem autem a šíleně jsem zuřila. V životě jsem nebyla tak naštvaná.

,, Věř, že to děláme pro tvoje dobro. "

uklidňoval mě otec.

,, Pro moje dobro?! Tak to těžko! Nevěříte mi, máte mě za blázna! "
,, Jak to s náma mluvíš Rocky! Jsme tvý rodiče, tohle si dovolovat nemůžeš! "

zvýšila na mě hlas matka. To mě naštvalo ještě víc.

,, Jak si můžete říkat rodiče?! "

,, Nemůžeme za to, ty jsi s tím začala. Děsíš tím svojí sestru! Uvědom si, že jí je deset let, ale tobě je šestnáct pro tebe je to vtip, který musí zkončit! "

Křičela na mě máma s nádechem zklamání v obličeji. Neodpověděla jsem. Nemělo to cenu. Nevěřili mi a to se dalo i přežít ale poslat mě k psychologovi tak to přehnali. Já vím, že nejsem úplně normální ale to co jsem říkala je pravda, jenže mě i tak mají za cvoka.

Přijeli jsme k velké budově. Měla tolik oken, že vypadala jako ze skla a měla tmavší kombinace barev. A v tý budově, tam někde, čeká nějakej magor co se my bude chtít hrabat v hlavě a myšlenkách.

Vystoupila jsem neochotně z auta a všimla si malé holčičky s copánky v bílých šatech. Zamávala mi a tak jsem jí taky zamávala.

,, Komu to máváš? "

,, Tam té holčičce, "

a usmála jsem se. Mamka chvíli koukala směrem kam jsem ukázala, ale i když já jsem dívenku viděla ona ne.

,, Nikdo tam není, "

řekla zmateně.

,, Jo je, malá holka s milým úsměvem tam je, "

odsekla jsem podrážděně. Věděla jsem však že to je zbytečné jelikož ji nikdy neuvidí.

Psycholog byl ve třetím patře, napravo od výtahu na konci chodby. Dveře do místnosti byly nadepsány zlatým písmem.
Psychologie doktora Paula Vetlera.
Sledovala jsem ten nápis se znechucením. Otec zaklepal a dveře otevřel velice mladý a pohledný muž. Vlastně ani né muž, vypadal že má sotva dvacet. Měl kratší kaštanově hnědé vlasy. A oči měl zářivé, velké, tmavě hnědé a jeho pohled byl hluboký. Zcela mne ohromil, pak jsem se ale vzpamatovala.

,, Tak běž Rocky. Za hodinu se vrátíme. "

,, To vám neodpustím, "

sykla jsem na rodiče jedovatě. Dveře se za mnou zavřeli a aniž bych cokoliv řekla, nebo se snad ohlédla tak jsem si sedla do křesla. Rozhlédla jsem se a překvapilo mě jak to tu bylo zařízeno. Byly tu dvě zelená křesla naproti sobě a mezi nimi černý stolek. Zdi byly taky zelené a závěsy po mé levici spolu se skříňkami naproti mě byly šedé.
Bylo to tu opravdu pěkné. Cítila jsem se tu bezpečně.

,, Takže začneme, "

řekl sametovým hlasem.

,, Dáš si něco k pití, vodu třeba? "
,, Tak hele, jestli myslíte, že se vám hodlám s něčím svěřovat tak jste na omylu. Možná nejsem jako ostatní, ale nejsem cvok. "

,, Tak podívej, za prvé mi klidně říkej Paul a za druhé já ti mám pomoct s tvými problémy, "

řekl klidně. Přátelsky se na mě pousmál a sedl si do protějšího křesla.

,, Prý říkáš věci, které ostatní znepokojují, "

začal. Mlčela jsem. Nechtěla jsem mluvit.

,, Proč lžeš, proč si vymýšlíš? "

Zeptal se dotěrně a pozoroval mě. Asi čekal jak na to zareaguju ale já jsem měla stále stejný, kamenný výraz ve tváři.

,, Proč musíš být středem pozornosti? "

Jen jsem přihmouřila oči.

,, Proč si nechceš přiznat svou obyčejnost? "

To řekl tak provokativně až mě to rozzuřilo a nakonec jsem se neudržela.

,, Protože nejsem! Ani nevíte jaký to je vyjít ven a vidět je! Nevíte vůbec co to je když vás žádají o pomoc, ale vy jim nepomůžete, protože jsou mrtví! Nevíte co to je dusit v sobě, že je vidím, ale jsem sama! Nikdo, nikdo ty přízraky nevidí jen já! "

Do očí mi hrkly slzy. Zhluboka jsem dýchala a vyčítavě jsem Paula probodávala pohledem.

,, Konečně jsi to ze sebe dostala, "

řekl tiše. Zarazilo mě to. O to mu šlo? Vyprovokovat mě abych se konečně vyřvala? Musela jsem si to přiznat, že mi bylo líp. Spadlo to země. Alespoň trochu ano. Nevěděla jsem co říct. Poprvé v životě jsem nevěděla co říct.

,, Co kdybychom se prošli a ty my řekneš víc o těch přízracích co vidíš. Ano? "

,, Proč? Stejně mi nevěříte. "

,, Věřím ti. "

Dodal a ani mě nenechal nic dalšího říct, jen odešel a čekal až výjdu taky.

Doufám že se vám kapitola líbila. Je to něco nového a tak mi když tak pište jestli mám psát i dál. Budu ráda když se vám to zalíbí. :)