She..

Pár slov o mě

Jak už víte, jmenuji se J (Džej).... Bydlím na Floridě se svojí "rodinou"... Mamka mi umřela když jsem byl ještě malý a táta je zmrd, tak mě opustil. Do svých 7 let jsem žil v dětském domově poblíž jednoho malého nejmenovaného města, protože jsem tam vyrůstal a tam by jste si mě mohli najít.. Ano, nevěřím vám... Můj život je taková jedna velká story, tak toho moc nechci říkat o sobě, ale dobrá... jak vidím, ještě toho dost nemáte...

Moje matka umřela na rakovinu prsou... měl jsem jí strašně rád... ale tak už se stalo. Táta byl závislý na alkoholu a drogách. Hajzl jeden. Prochlastal všechny prachy, tak jsme žili do mých 4 let v hangáru u moře. Bylo tam hezky. Jednou jeli okolo nás turisti a viděli, jak táta pije a stříká si do žíly drogy a mě, jak sedím a klidně ho pozoruji.... Prý to byl strašný pohled.

Ty turisti mě zachránili. Na tátu zavolali sociálku a mě vzali do děcáku. Nejhorší rok mého života, proto říkám, važte si toho co máte.

O rok později, přesně na mé 5té narozeniny, přišli do děcáku dva lidé, Angela a Rupert (moji nynější rodiče)... všimli si mě... děti v děcáku mě rádi neměly, moc jsem se s nikým nebavil a přišel jsem jim divný... a to dost. Šikanovaly mě a prováděly mi další hnusný věci. Některý děti jsou zkurvený mrchy a nedochází jim, že i ti druzí mají city. No ale odběhnul jsem.

Přišli ke mě a zeptali se, tedy konkrétně Angela "jak se jmenuješ?" odpověděl jsem jim.. "Jeremy Lakebottom, ale říkají mi J". "Ahoj J kolik pak ti je?" Rupert na mě jen koukal a občas hodil očkem po Angele (dále jako Angí a Rupert jako Erko).... to už jsem Angele neodpověděl, zapoměl jsem, kolik mi je. Po takové době, a ještě k tomu jsem byl tak malý.

Angí se zvedla a Erko za ní. Smutně jsem koukal, protože byli má jediná naděje a oni odešli. Jen jsem koukal na recepci, něco tam vyplňovali a pak je odvedli do takové velké haly. Odešel jsem do svého pokoje. Byl tmavý, vždycky jsem z něj měl depky. Uprostřed pokoje jsem měl takovou starou hnusnou postel a na ní medvídka. Mé jediné štěstí.  Lehl jsem si, a pomalu začal brečet.... každý den jsem na ně čekal, ale nevrátili se.

Jednoho dne, když mi bylo asi 7 let, ke mně přišli dva lidé. Zdáli se mi povědmí, ale řekl jsem si že to není možný. Nechal jsem to a věnoval se červenému autíčku s kterým jsem si hrával. Přišli ke mě. Zkameněli mi ruce i nohy, přestal jsem mluvit. Ta paní se na mě podívala a řekla "Ahoj J, tak si konečně po dlouhé době jdeme pro tebe" ten její hlas, byl tak líbezný, hned jsem jí měl rád. A najednou mi to docvaklo. Je to Angí a Erko... objal jsem je a začal brečet... ano, jako bych byl uplakánek. Ale tohle nebyly slzy smutku, ale štěstí. Vydal jsem ze sebe pár slov "pamatuji si na vás, před dvouma rokama jste sem přišli a představili se mi. Ty jsi Angela a ty Rupert". Oba dva začali brečet štěstím, byli jsme tam 3 uplakánkové :D. Málem to se mnou seklo. Byl jsem tak strašně rád...

Přikulhala se k nám moje pitomá vychovatelka paní Obermanková, tajně jsem jí říkal zlý obr. Nevím proč, přišlo mi to vtipný. Řekla mi " Takže J, tohle jsou tvojji nový rodiče...." a dál jsem jí zarazil. To nesnášela :D chtěl jsem jí říct ty krávo blbá, já si na ně pamatuju, ale bylo mi 7, tak to bylo nevhodný. Jak jsem jí zarazil řekl jsem "ano vím, Angela a Rupert, pamatuji si na ně. Jen se na mě tak zle podívala a řekla "tak už vypadni ty zmetku jeden". Ovšem to se Angele a Rupetovi nelíbilo, a Erko jako hrdina jí vlepil a řeekl "ještě jednou urazítenašeho syna, tak si nás nepřejte.." zle se na ní podíval a ona se jen poušklíbla a odešla. Obejmul jsem ho kolem krku a uslzený jsem usnul v jeho náruči.