Federace

Bunkr Část I.

Ležel jsem v posteli, když mě vzbudilo oslnivé ranní světlo. Zívl jsem a začal pomalu vstávat, nazul jsem se do pantoflí a podíval se na špinavé ulice našeho města. Ponuře vyhlížející ulice mi každé ráno připomíná, že jsem stále tady a ne v krásných snech plných zeleně a zvířat, které znám pouze z knih. Ano naše město Aleron neobsahuje žádnou zeleň a nejspíš to bude tím, že se rozkládá na severním okraji Sahary. Odvrátil jsem pohled od okna na budík, svítilo na něm digitálně zelenou barvou 7:32 31.5.2069. Před dvaceti lety se strhla 3. světová válka a většina planety je pokryta radiací jediný kontinent ne .Afrika, jen 2 rakety na ni dopadly. Ti nejbohatší utekli k jednomu milionu lidí na Marsu a zbytek těch, kteří přežili, postavili v Africe města. Po 10 letech se najednou naše Federace opět roztrhla, asi 30 % obyvatel začalo podporovat frakci, která nás odsoudila ke zkáze a nyní obývala Mars. Aneb CNZ Civilizace Nového Začátku. Federace potlačila povstání, ale 3 města byla zničena, a nikdy se je všechny nepodařilo vymýtit. Bohatší čtvrtě měly na každé budově výsuvné pancéřování. Z obav před náletem. My jsme tuto obranu neměli. Žili jsme ve čtvrti, která si tuto výhodu nemohla dovolit. Pro nejlepší výkonnost šel každý člověk v sedmnácti letech na test, do jakého povolání nejvíce zapadá. Já jsem měl jít zítra.

Oblékl jsem si hnědé tričko a kalhoty a vydal se do kuchyně. Jako každé ráno matka vařila snídani, otec si četl noviny a sestra byla v koupelně. Byla o rok mladší, ale vypadala stejně staře jako já. Sedl jsem si k snídani, která byla bohatší než obvykle a zakousl se do toastu s máslem. Nebyli jsme bohatí, to bylo tím, že oba rodiče pracovali jako dělníci v továrně. Chroustal jsem toast, když otec aniž by zvedl zrak od novin, pronesl:

„Nezapomněl jsi na něco?"

Matka na něj vyjela, že alespoň dneska den před testy mě může nechat. Ale nemělo to cenu, otec ani neodtrhnul pohled, a tak jsem si lehl a začal dělat kliky. Po dvaceti jsem si udělal ještě dvacet leh sedů. Zvedl jsem se a ze stolu popadl krokoměr, šátek a zamířil ke dveřím, když vyšla sestra z koupelny a jako každé ráno v tento okamžik mi věnovala pohled plný soucitu. Když jsem vyšel ven a uvázal si šátek tak jsem se dal do běhu. Asi za deset minut jsem doběhl k náměstí a uviděl Emmu a Patrika. Do Emmy jsem byl beznadějně zamilovaný a Patrika jsem neměl rád už před tím, než s ní začal chodit. Byl prase a myslel hlavně na to, jak si užít. Nechtěl jsem se rozzuřit a tak jsem přidal do kroku. Po chvíli jsem narazil na svého nerozlučného kamarád Erika. Pozdravili jsme se jako obvykle pěstí o pěst a on začal jako obyčejně nadávat na všechno. Na počasí, prach, bezdomovce, testy a mnoho dalších věcí. Potom pronesl jeden ze svých vtipů na CNZ:

„Už vím, co jediného od nás může CNZ potřebovat. Písek!"

Oba jsme se zasmáli a já šel dál, aby otec neměl řeči. Musel jsem přidat, abych to stihl do limitu. Když jsem doběhl a vešel dovnitř, ozvalo se:

"Máš 53 vteřin zpoždění!"

Bez odpovědi jsem odložil krokoměr a šátek, a sesunul se na židli. Toast byl studený a vajíčka zrovna tak. Až jsem dojedl tak jsem se přesunul do pokoje. V pokoji na mě čekala sestra. Seděla u stolu a hleděla z okna.

„Co je Clem? „pronesl jsem.

„Já jen ..... nechápu, proč to pořád dělá, je to strašný," odpověděla.

Nic jsem na to neřekl a posadil se na postel. Zespodu jsme slyšeli bouchnout dveře. I když byla sobota, rodiče si brali práci i na dnešek. Poté jsme si s Clem četli a povídali až do oběda, kdy jsme si vyndali z lednice jídlo. Odpoledne probíhalo stejně jako před obědem. Když tu náhle začal zvonit zvonek. Seběhl jsem dolů a otevřel dveře. Stála tam žena oblečená v tmavě modrém oblečení, podala mi dopis a řekla:

„To je předvolání k zítřejším testům," a odkráčela.

Psali, že se mám dostavit k budově frakce v 6 hodin. Večeře proběhla tiše a poklidně. O předvolání jsem se ani nezmínil věděl jsem o tom jenom já a moje sestra. Odešel jsem brzo lehnout, ale nemohl jsem usnout, ať jsem se snažil jakkoli. Přemýšlel jsem, jak to zítra bude vypadat. To, co mi zítra počítač vybere, změní celý můj život, nic už nebude jako dřív.

Ráno jsem se probudil v pět. Nečekal jsem, že někdo bude vzhůru, ale dole na mě čekali všichni. Matka mě objala a políbila na tvář. Se sestrou jsem se objal a bylo na ní vidět, že to nese těžce. Otec se na mě jen díval, ale nic neřekl ani on, ani nikdo jiný.A tak jsem potlačil jsem slzy a odešel.
K budově frakce jsem se dostal v 5:50. Náměstí bylo skoro zcela zaplněné. U budovy vlály vlajky federace, tmavě modrá s bílou hvězdou uprostřed. Za mnou se ozval známý hlas. Byl to Erik.
Po chvíli na balkoně frakční budovy vystoupil starosta a pronesl svou řeč:
„Drazí mladí spoluobčané, přišel čas, abyste i vy pomohli udělat tuto zem lepší, než byla doposud. A proto se dnes 1. 6. 2069 rozhodne o osudu vás všech. Přeji vám mnoho úspěchů na nové odborné škole, která vás připraví na život."
Poté, co starosta domluvil, se otevřelo sedm dveří, nad nimiž zářily číslice . S Erikem jsme se začali prodírat davem ke dveřím s číslem 7. V našem městě bylo sedm čtvrtí. Bylo páté největší v celé Federaci. Než jsme se dostali do čekací haly, uběhla hodina a půl. Před čekací halou byly dvě přepážky, kde nám vzali otisky prstů a zavedli do seznamu čekajících a pokaždé zhruba po dvou minutách se ozvalo jméno.
Po další hodině se ozvalo: „Erik Woods."
Erik vstal, řekl mi sbohem a odešel. Nikdy jsem nečekal, že dnes tolik lidí, které jsem doposud znal, odejde z mého života.
Byl jsem nervózní, netušil jsem, kam se dostanu, a nezbývalo mi, než doufat, že to nebude k úklidovým službám. Zanedlouho se ozvalo mé jméno. Nadechl jsem se a vydal se do chodby.

Bylo tam deset dveří a na pátých svítilo mé jméno. Přiložil jsem palec na skener a dveře se otevřely. V místnosti stála u prostorového počítače žena. Byla to malá krabička, která promítala obraz do prostoru. Obraz se měnil podle toho, jak člověk pohyboval rukou. V místnosti bylo také červeně potažené křeslo s ocelovou opěrkou kolem hlavy.
„Posaď se," pronesla žena, přičemž pokynula na křeslo.
Přešel jsem ke křeslu a posadil se. Nebylo zrovna pohodlné.
Žena pokračovala:
„Nebude to bolet, sklopím opěrku a zhasnu. Proces bude trvat 1-5 minut." Hleděl jsem na ocel, která jak helma obklopila mou hlavu. Ve chvíli místnost zaplavila tma a jediné světlo vydávala prostorová projekce. Připadalo mi to jako věčnost, když tu se náhle rozsvítila světla a opěrka se odklopila. Zaujatě hledím na ženu a nervózně čekám na odpověď, která změní celý můj dosavadní život.
Žena zaujatě hledí do počítače a zeptá se:
„Jak dlouho myslíš , že jsi tu seděl?"
„Já nevím, čtyři minuty?"odpovím
„Ne, třicet osm vteřin. Máš vynikající psychiku, už dlouho jsem neviděla nikoho tak rychlého."
„A kam budu patřit?" zeptám se.
Žena nic neřekne, jen mi podá skleněnou tabulku, na které svítí výsledky, a otevře zadní dveře, kterých jsem si před tím vůbec nevšiml.
„Projdi touhle chodbou a dej záznam do počítače, pak si tě někdo převezme," dodá.
Ohromený jdu dál chodbou a zadívám se na záznam. Je tam neuvěřitelný znak a vedle něj velkými písmeny napsáno: VÁLKA.