Is that really you? | √

31

Druhý den...
„Vyšlo to." Odpověděl mi Cameron na otázku jak dopadly testy. Ta slova ve mně vyvolala ohromnou radost ale zároveň obavy. Zůstal jsem na něj zírat s vítězným úsměvem.
„Chlape... Ty jsi zázrak." Uchechtl se a já se usmál.

Doma...
„Kluci?!" Zařval jsem hlasitě a doufal, že se uráčili na mou žádost přijít. Vlítl jsem do obýváku s úsměvem na rtech kde už všichni tři stáli.
„Tak jak?" Optal se Mikey a já se stále usmíval.
„Vyšlo to!" Vyjekl jsem a vrhl se do skupinového objetí. Já prostě musel.
„To je skvělý!"
„Díky bohu!"
„Fuu." Překřikovali se a já od nich odstoupil.
„Musím za ní... Já... Říct to jejím rodičům a vidět ji." Přikývli a já si rukou prohrábl vlasy.
„Nezapomeň, že večer máme ten koncert a zítra odlítáme!" Křikli za mnou a já jim jen zamával. Ani jsem se neobtěžoval si zavolat taxíka a rozešel se k jejímu domu. Teda, spíš rozeběhl.

Zazvonil jsem a během chvilky mi otevřela ona.
„Sydney!" Vykřikl jsem a vtáhl ji do objetí. Vyzvedl jsem ji do vzduchu a zatočil s ní dokola.
„Co se stalo?" Uchechtla se.
„Ty ses stala!" Vyjekl jsem a radostí ji skoro umáčkl v objetí.
„Dobře?" Zasmála se a lehce mi objetí opětovala.
„Kde máš rodiče?" Zářivě jsem se uculil a ona vypadala už celkem udiveně.
„V obýváku." Odpověděla váhavě a já šel hned za nimi.
„Zdravím!" Křikl jsem, asi až příliš energicky.
„Luku, co ty tu děláš?" Ptal se mě její otec. Opřel jsem se rukama o stolek před nimi.
„Pozitivní." Řekl jsem jen a doufal, že jim to dojde.
„Co?" Optala se naopak její matka.
„Pozitivní." Odpověděl jsem už celkem hlasitě a oni na mě vytřeštili oči.
„Jako, že...?"
„Jako, že ty testy jsou pozitivní!" Vypískl jsem vesele.

Druhý den, odlet...
„Ještě pořád se můžeš sbalit  letět s náma." Přesvědčoval jsem ji a stál kousek od letadla a beznadějí v hlase. S největší pravděpodobností ji už nepřemluvím, ale budu to zkoušet dokud nesednu do letadla a nezmizí mi z dohledu. Kluci už jsou uvnitř a čeká se jen na mě. Ale já ji prostě opustit nedokážu. Ne takhle, ne když vím, že tu zůstane sama. 
„Lukey, nejde to," Povzdechl jsem si ale ona mi věnovala povzbudivý úsměv. Vytáhla z kapsy mobil a úsměvavě se na mě podívala. „Notak, úsměv!" Falešně jsem se usmál a ona nabručeně vydechla. Zkusila to ještě jednou ale ani to nevyšlo. Na téhle jsem se jen mračil.
„Pamatuješ si, co jsi mi napsal jako první zprávu?" Vzpomněl jsem si na ty blbosti o ztrátě ponožky, na všechny ty blbosti o kterých jsme si psali.
„Tu ponožku jsem vážně ztratil." Zasmál jsem se a ona mě nevěřícně sledovala. „Fakt byla s medvídkem." Začala s smát a já s ní. „Pojď sem." Nahnula se ke mně a já ji se spokojeným úsměvem na tváři políbil. Hned na to jsem uslyšel cvaknutí blesku a před očima se mi znovu objevila ona, s veselým výrazem a úsměvem od ucha k uchu dívajíc se na fotku nás dvou. Ptal jsem se sám sebe jestli i po mém odletu budou mít její oči stejnou jiskru a jestli bude tak šťastná jako právě v tenhle moment. Zvedla ke mně oči a ukázala mi tu fotku. I mě to přinutilo k úsměvu. Objal jsem ji a vtiskl jí krátkou pusu na čelo. A další cvaknutí. Zasmál jsem se nabručeně ji probodl pohledem. „Přestaň sakra." Následoval další úsměv a ona si s úšklebkem strčila mobil do kapsy. 
„Luku!" Křikl Calum a vykoukl z dveří letadla. 

„Už jdu!" Řekl jsem nazpátek a bál se otočit se zpět. Nechtěl jsem se loučit, ještě ne. 
„Dávej na sebe pozor," V očích se jí blýskly slzy a já nesouhlasně zakýval hlavou. 
„Nechci tě opouštět." Objala mě rukama okolo pasu a já ji pohladil po vlasech. „Kdyby se cokoliv dělo, piš, volej, je mi jedno kde zrovna budu, jasné? Chci vědět že jsi v pořádku." Kývla a já neochotně pustil její ruce. 
„Miluju tě," Řekla a po tváři jí steklo několik slz. I já se jim bránil. 
„Já tebe taky." Udělala krok do zadu a já to samé. Až do chvíle než jsem nastoupil jsem se stále díval na ni. A pak jsem prostě vešel dovnitř, dveře se zavřely a já ji viděl jen přes sklo. „Vrátím se ti co nejdřív." Šeptl jsem si pro sebe.

***
K týhle srač*e vám nemám co říct.