Do you believe in chemistry? (CZ)

1. kapitola - Už mě nic nepřekvapí

Ahoj :)

Přicházím s novou povídkou, svojí první kapitolovou na Wattpadu. Jejím tématem bude pár Stony (Steve x Tony). Hrozně jsem si ho ve filmu oblíbila a řekla jsem si, že tu jejich chemii nemůžu nechat spát.

Povídka se odehrává v průběhu prvního filmu Avengers, ale jelikož je to fanfiction, stát se může cokoliv, umřít může kdokoliv a Loki se klidně může usadit ve Stark Tower a pořídit si stádo jelenů (ale to se nejspíš nestane). Především půjde o našeho nadávky nesnášejícího Steva, geniálního playboye Tonyho a jejich vášnivé pohledy. Možná o něco víc než o pohledy.
Postavy patří Marvelu, samozřejmě, ale nejspíš se objeví i nějaké moje vlastní, pro potřeby příběhu.

Doufám, že si povídka najde své čtenáře a že se vás bude bavit stejně tak, jako mě baví ji psát :)

1. kapitola

Vzpomínky ho doháněly k šílenství.

Ale nebyla to jen válka, co musel v duchu překonávat. Na válku byl zvyklý, dá se říct. Vždy chtěl pomáhat svému národu, chtěl bojovat, byl ochotný položit život za správnou věc. Ano, Red Skull byl trochu silné sousto, i ten proklatý teserakt. Něco takového nečekal, když se hlásil k odvodům.

Doopravdy ho ovšem dusilo, kde se ocitl.

Budoucnost, pomyslel si hořce. Všichni jeho přátelé jsou mrtví, nebo za chvíli budou. Prožili životy naplno, jsou z nich hrdinové. Někteří mají určitě děti, které ponesou jejich odkaz. A co má on? Temná místa v paměti a pocit, že sem nepatří.

Takhle si svoje poslání vážně nepředstavoval. Takhle Kapitán Amerika dopadnout neměl.

Bylo by snad lepší, kdybych v tom oceánu přišel o život, napadalo ho.

V takových chvílích rád chodil do posilovny. Našel si jednu malou, podle novodobých kritérií určitě zastaralou. A právě to mu nadevše vyhovovalo. Cítil se tam víc doma než ve svém vlastním bytě.

Navíc, bylo tu prázdno. Sám se občas divil, jak je možné, že to tu už dávno nezavřeli.

Vytáhl si boxovací pytle a s ničím se nezdržoval. Převlékl si tričko tak, jak tam stál a omotal si ruce látkovou páskou. Byl si celkem jistý, že spíš ublíží on pytli než pytel jemu, ale dodávalo mu to na klidu. Fungovalo to jako rituál. A rituály on potřeboval, protože mu všechny ostatní jistoty vzalo sedmdesát let pod ledem.

Následující minuty naplnily jen nárazy jeho pěstí na pytel. Nepotřeboval se rozehřívat, a i kdyby, bylo by mu to jedno. V hlavě mu bouřily emoce, ale kolem něj byl klid. Mohl povolit uzdu nervům.

„Nebudeš sám, Steve."

Jsem tu sám, Peggy. Jsem tu sám.

Přestal kontrolovat svou sílu. Jeho vztek se stupňoval. Až naposledy praštil do pytle a ten odlétl o kus dál. Výplň se rozsypala po podlaze a Steve ztěžka oddechoval, pozorujíce stěnu proti sobě a zničení pytel.

Po chvilce popošel, zvedl z podlahy jeden z dalších připravených pytlů a zavěsil ho na hák. Jako by to dělal každou chvíli a taky že ano. Majitel tělocvičny už začal mít podezření, kdo ty pytle ničí. Steve byl ochotný je klidně i platit, pokud mu nezakážou sem chodit.

Znovu udeřil, jednou, dvakrát.

„Nemůžete spát?" ozvalo se z rohu místnosti, z ničeho nic.