Sladké sny | HP fanfiction

Prolog

Poslední dny jsem nějaká akční. :) Aneb... řekla jsem si, že když nemám moc času na psaní, můžu sem hodit alespoň své starší ne-tak-hrozné práce. Tahle povídka je dokončená, takže by kapitoly mohly přibývat celkem rychle. Doufám, že se bude líbit! Přeji příjemné čtení. Lith

„Strach lže a ty mu věříš." - Friedrich Nietzsche

Prázdný pokoj je jako past. Šedivě stěny tu a tam protkané nějakou fotografií, prázdné police, postel, do které už nikdy nikdo neulehne, a noční stolek s lampičkou odpojenou ze zásuvky. Ale my lidé už jsme zkrátka takoví – libujeme si v bolesti, ohlížíme se za minulostí a trápíme se myšlenkami o budoucnosti.

Z vedlejší místnosti ke mně doléhá smích mých přátel. Cinkají skleničky, víno teče proudem. V ten okamžik mě popadne neodolatelná touha vydat se za nimi. Užívat si, pít a slavit. Vzbudit se ráno s hlavou jako střep, nemyslet na to, co přijde zítra. Možná právě proto přecházím ke stolu, abych z něj posbírala všechny své věci. Ignoruju slzy, které mi ztékají po tvářích, když se naposledy rozhlížím po svém pokoji. Nevzpomínám, jen se snažím sama sebe přesvědčit, že jsem se rozhodla správně.

„Kde je vlastně Tris?"

Ten hlas mě vrací zpátky do reality. A pak ty kroky. Jsou jako hodiny, které říkají, kolik času mi ještě zbývá, než budu muset definitivně odejít. Pokládám tedy na postel svůj dopis, poslední rozloučení. Pak se otáčím ke dveřím právě v čas, abych ho ještě jednou zahlédla.

Stojí ve dveřích se svým typickým úsměvem na rtech. Nic neříká, jen mě mlčky pozoruje, a když uvidí slzy na mých tvářích, udělá první váhavý krok mým směrem. Neuhýbám. Seberu všechnu svou sílu, a odevzdaně se mu podívám do očí. V duchu si uvědomuju, že ho dnes vidím naposledy a tak se ze všech sil snažím, abych mu sdělila vše, co mi leží na srdci. Chápe to, jsem si tím jistá.

Snaží se sevřít mé dlaně ve svých, ale já couvám k oknu, dokud se zády nesetkám s chladivým sklem. Pak se přemístím dolů na zahradu. Vím, že tam mě hledat nebude. A já se ještě jednou potřebuju podívat na Lily – vtisknout si do paměti její úsměv, když ji James bere kolem ramenou, zapamatovat si odstín jejich rudých vlasů spolu s láskyplným pohledem v jejich očích. Pak si prohlížím Jamese. Vrabčí hnízdo, legrační čtvercové brýličky, zlatonka zastrčená v zadní kapse riflí.

Ze schodů schází Sirius a v ruce svírá můj dopis. Lily si zděšeně tiskne ruce k ústům, Potter ji bere do náruče. A v tu chvíli konečně pochopím, že můžu jít, že jejich svět se bude točit pořád stejně bláznivou rychlostí, ale oni budou spolu, šťastni. A já? Vždyť na tom vlastně nezáleží.

Semknu víčka pevně k sobě. Když je znovu otevřu, první co vidím je obrovské, téměř oslepující, světlo. Chystám se utéct, ale nestihnu to. Auto mě sráží k zemi a mé pohlcuje nikdy nekončící temnota.