První co mě probudí je křik. No bezva. "Johanno! Pojď sem!" zařve moje starší sestra Mirabell. Pravděpodobně se zase hádá se svým dvojčetem Mey. Obě moje sestry jsou příšerně tvrdohlavé a paličaté,a mou přítomnost využívají k tomu,abych je soudila místo mámy,která od nás odešla už před lety. Kdysi mé starší sestry soudila ona. Jenže potom co od nás odešla,tato povinnost přešla na mě. Táta tuto činost odmítl. Přitom to není fér! Já nejsem dospělá,neměla bych soudit hádky mých starších sester! Každopádně musím, a proto znuděně scházím schody. V obýváku proti sobě stojí Mirabell s Mey a probodávají mě pohledem. "Co ti tak dlouho trvalo?" vyštěkne May. Ale je to spíše řečnická otázka. Ani jedna po mě vysvětlení mého spoždění nechce. "Kvůli čemu mě svým vřeštěním budíte tentokrát?" neodpustím si uštěpačnou poznámku. Mirabell to přejde bez komentáře a stejně tak May.
"Ona si jako normálně vezme můj značkovej svetřík,a ještě tvrdí,že ho nevzala?!" Vyprskne Mirabell. "Co to kvákáš,ty blbko jedna? Ten byl můj,to tys mi ho vzala!" odsekne May. Schyluje se k další hádce,proto vypadnu do kuchyně. Nasypu si do misky cornflaksy. Z obýváku slyším sílící křik. V takových chvílích je nejlepší vypadnout někam ven. Hodím na sebe oblečení a popadnu mobil a klíče. Vyběhnu ven a hlučně zabouchnu dveře. Možná mě uslyší,ale typuji si,že spíš ne. Ve chvílích,kdy hádky dvojčat dosáhnou maxima,chodím do lesa. Vždyky doufám,že narazím na Bena. On je nejlepší kluk na světě. Tedy alespoň pro mě. Má taky starší sourozence,je nejmladší z trojčat. Jason a Zara se taky pořád hádají. Ben hádky nesnáší,stejně jako já. Proto se uchylujeme do lesa. Ale dnes na našem tajném místě Ben není. Celý les je tichý. V dálce slyším vybouchnout petardu. Polknu. Jestli existuje něco,co mne doopravdy děsí,jsou to petardy a ohňostroje. Obdivuji jeho krásu,to ano,ale nenávidím zvuk. I když,možná to bude i tím,že petarda zabila naši kočku Bety. všichni jsme ji měli strašně rádi,ale já nejvíce. Na silvestra se šla projít,a někdo jí chudince u ucha prásknul petardu. Dostala infarkt. Při vzpomínce na Bety se mi oči vždy zalijí slzami. Dnešek není vyjímkou. Už je to rok. Rok. Rok? ROK!!! Já úplně zapoměla! On je dneska silvestr! A sakra. Už se nedivím,že Ben nepřišel. Nedoporučuje se vycházení do lesů,protože v našem městě žije spoustu pochybných existencí s petardami na každém rohu.
Další petarda. V tom mi něco dojde. Vždycky,když se ségry pohádají,Mey naštvaně odejde ven. Do temných uliček,jak jim místní přezdívají. Právě v nich žije nejvíce pochybných existencí. Najednou dostanu strach. I když je May čtrnáct a je o dva roky starší než já,bývá často zbrklá. Musím se ujistit,že je doma a hádá se s Mirabell. Kráčím pěšinkou z lesa a přeji si. Ať je May doma,prosím,aťje May doma a hádá se s Mirabell,prosím! Chci být doma co nejrychleji,a to z dvou důvodů. Nemůžu snést další petardy,a potřebuju vidět,že je May v pohodě. Přeskakuji přes macešky. Chci být doma co nejříve,proto to beru přes sousedovic zahrady.
Kdyby to viděli,asi by nebyli dvakrát nadšení,ale co se dá dělat. Přelezu plot do naší zahrady. Vyběhu na terasu a z terasy do obýváku. Nikdo v něm není. "Mirabell? May?" zařvu na ně protentokrát já. "Johanno co chceš?" vstoupí do obýváku Mirabell. "Kde je May?" zeptám se. "May se urazila a šla ven. Proč?" Rozklepu se. "A kam šla?" vypadne ze mě. "Pedpokládám,že do uliček,jako vždycky." pohrdavě odfrkne Mirabell, "mě by tam nikdo nedostal ani za nic. Proč se tak klepeš?" Má pravdu. Třesu se jak osika. "p-p-petardy.." zalikám se pláčem. Mirabell stuhne. Došel jí význam mého slova. "Johanno,chvíli čekej,jdu se oblíct,hned jsem tady,musíme jí najít,než se jí něco stane!" vyhrkne a klopýta po schodech do pokoje. Mirabell nelhala. Do pěti minut byla zpátky. "Johanno dělej" vyjela na mě. Byla hodně nervózní. Obě dvě jsme si dobře pamatovaly Betyin infarkt. Pospíchaly jsme do uliček. "Mir,nevíš v jaké uličce May většinou je?" "Možná vím" odpovím mi Mirabell,ale podle jejího výrazu vím,že se rozhodla jít May hledat na slepo. Naberu do plic vzduch. To zvládneme. Uslyším vybouchnout petardu,podle hlasitosti jen několik metrů od nás. Obě dvě sebou trhneme. Ticho protrhl dívčí výkřik. "dělej,běž!" zařvu. Doběhneme do uličky,z které se ozval výkřik. Na zemi ležela dívka. Mirabell stuhne. Obě jsme jí poznaly. "M-m-may!" vykoktám spěšně. Žádná reakce. Mirabell k ní doběhne. "May!" Mirabell hystericky vřeští. Musím něco udělat. Sáhnu do kapsy pro mobil. Žádný signál. Polknu.
"Nedýchá..." Mirabell se rozstřese. Ovládá mě panika. "Co budeme dělat?" zeptám se potichu. Mirabell neodpovídá. "není tady signál..." pokračuji. "hm" Mirabell je jako duchem nepřítomná. Vidím na ní,že až teď jí došlo, co pro ni May znamenala.
