Half Death/ Poloviční smrt

"New classmate"

VICTORIA'S VIEW

Probudím se dřív než Julian. Ostatně jako každý den. Od smrti rodičů jsem já ta, kdo připravuje snídani a budí své dvojče. On zase dělá řidiče, když jedeme do školy. Letos nás čeká poslední ročník na střední škole zakončený (doufám) úspěšnou maturitou. Po tomto přemýšlení se konečně vyhrabu z postele a připravím nám snídani, kterou položím před sebe na křídlo klavíru. Julian se stále pokojně vyvaluje na své polovině postele. Protočím oči a mé prsty se rozběhnou po klapkách klavíru. Místností se linou tóny písně Done for you. Po chvíli začnu i zpívat.

,,Zase začínáš den smutně?" ozve se rozespale z postele. Julian na mě mrká jedním jasně zeleným okem. Se smíchem popadnu snídani a lehnu si vedle bratra. Tác mu položím na natažené nohy.

,,Tak zejtra vezmu kytaru a zahraju ti It snows in Hell, platí?" oplatím mu mrknutí. Na chvíli se zamyslí.

,,To beru," ušklíbne se a vrhne se na toasty. Stihnu ukradnout jen dva, ale během jezení zamířím do koupelny. Upravím si krátké vlasy obarvené na světle modrou, tužkou a řasenkou zvýrazním modré oči o několik odstínů tmavší než vlasy. Pak se vrátím do pokoje, kde už si oblečený Julian hází na rameno batoh.

Rychle si obléknu riflové kraťasy a bílé tílko. Léto sice končí, ale teplo je stále. Popadnu tašku a běžím za bratrem do auta. Do školy dorazíme dvacet minut před zvoněním.

,,Připravená na novej školní rok?" zeptá se mě Julian. Zamyslím se. I přes mé problémy s pozdními příchody, jsem si tuto školu zamilovala. S Julianem patříme mezi oblíbence, zároveň se ale bavíme i s lidmi, co jsou ve školní hierarchii níže než my. Také jsme se pro letošní rok stali patrony pro nováčky, což znamená provést je po škole, řešit s nimi problémy týkající se školy. No prostě pomáhat novým prvákům. A do toho já jsem ještě mluvčí třídy. Takže závěrem – ano, těším se.

,,Co myslíš?" mile se usměji a zatleskám. Vystoupíme z auta, Julian mi položí ruku kolem ramen a zamíříme ke škole. Cestou odpovídáme na spoustu pozdravů, několik lidí dokonce i obejmu.

Hned za dveřmi nás však odchytne ředitel. Že by nějaký problém hned první den? pomyslím si.

,,Dobré ráno, děje se něco?" otáži se ředitele zdvořile. Postarší muž s úsměvem zavrtí hlavou.

,,Jenom že letos máme o jednoho nováčka víc. Akorát je ve vašem ročníku. Vyhodili ho z předešlé školy a on přestoupil sem. Tak na něj dávejte pozor, prosím," řekne ředitel, a aniž by čekal na naší reakci odejde. Vyměním si s Julianem pohled 'problémy na obzoru', pak se podívám na hodiny. No super máme pět minut na to dostat se do atria. Pohled mi sklouzne na ceduli Běhání po chodbách zakázáno. Bohužel, dnes musíme běžet. Popadnu Juliana za ruku a rozběhneme se směrem k atriu. Tam již čeká skupinka asi pětadvaceti lidí a kluk stojící stranou. Již normálním tempem dojdeme ke skupince, ale nestihneme říct nic. Za námi totiž přichází nabručená starší paní.

,,Dvojčata Winterovi opět běhají po chodbách," řekne a postaví se před nás.

Rozhodnu se použít naší starou taktiku. Používali jsme ji předtím, než Julian začal chodit na rande s kluky. Naštěstí to nikdo na naší škole neví.

,,Víte, paní Leevay, on brácha zase zdržoval, když oknem z biologie pozorovali s klukama holky," nasadím nevinný úsměv. Julian, který se okamžitě chytne mé hry, laškovně zamává dívkám v davu, ty se rozhihňají. Protočím očima. Paní Leevay nakonec kývne a odejde. S bráchou si oddechneme, stočíme svou pozornost na nováčky.

,,Tak vás tady vítáme, historii školy řešit nebudeme – bylo by to na hodně dlouho. Takže nás následujte, provedeme vás tu a po zbytek roku za námi můžete kdykoli přijít s problémy ohledně školy. Stížnosti na učitele nepřijímáme," oznámím se smíchem a otočím se. Pak obejmu Juliana jednou rukou kolem pasu a on mě kolem ramen. Když už jsme ve třetině prohlídky, všimnu si, že kluk stojící v atriu stranou tu není.

,,Pokračuj dál. Já najdu toho kluka a doženeme vás," pošeptám bráškovi do ucha a rozejdu se zpět do atria.

DAVE'S VIEW

Zůstal jsem v atriu. Prohlídka školy mě opravdu nezajímá. Chci jenom udělat maturitu a popřípadě si najít přítele. O prázdninách jsem slavil osmnácté narozeniny a tam se to stalo. Netušil jsem, že nejsem člověk, dokud mi ty žluté věci, které normálně nejsou vidět, nenarostly. A s tím přišla i ta neskutečná laskavost ke všem. Rodiče už nemám, žiji u pěstounů. Ale teď se vše změnilo. Jsem milý na všechny okolo, jenže se jim stále snažím vyhýbat. Z minulé školy mě vykopli kvůli divnému chování. Ano, již tehdy jsem se stranil lidí, hlavně tedy holek. Jenže teď? Chci pomáhat nešťastným lidem a uklidňovat je, že se všechno zlepší. Taková je laskavost. Když se se mnou rozešel přítel pár dnů po mých narozeninách, ještě jsem mu popřál, aby byl šťastný. Můj největší problém je, že nevím, kdo nebo co jsem.

Z myšlenek mě vytrhne dívčí hlas.

,,Hej, proč jsi nešel s náma?" zeptá se s sedne si vedle mě na lavičku.

,,Nechtěl jsem být mezi těmi velmi zoufalými dívkami, které se na sebe snaží upoutat pozornost tunou make-upu," odpovím se smutným úsměvem. Je mi těch holek líto. Ale teď si prohlédnu dívku vedle sebe. Modré vlasy a oči, pátravý pohled, skvělá postava, výborný vkus na kombinaci barev. Díky jejím vlasům vznikne v mé hlavě přezdívka.

,,Tak já tě tu provedu samostatně," mrkne na mě po chvíli ticha. Překvapeně zamrkám, ale kývnu. Zvednu se a napřáhnu k ní ruku. Zase vítězí laskává stránka mé nové osobnosti. Přijme mou ruku a také se postaví. Bok po boku jdeme školou. Popisuje mi, kde co je. Musím uznat, že dávám docela pozor. Pak se na chvíli zamyslím nad tím, jak vypadá její dvojče. Neprohlédl jsem si je pořádně předtím. Nevěnoval jsem jim ani jeden pohled popravdě.

,,Halo? Země volá kluka, jehož jméno neznám," zamává mi dívka se smíchem rukou před obličejem. Vzpamatuji se a na tváři se mi rozlije milý úsměv.

,,Promiň, jsem Dave," představím se.

,,Viktorie."

Mírně se zamračím. Tohle jméno používat opravdu nebudu.

,,Takže já už musím jít. Díky za prohlídku. Ahoj zítra, Blue," rozloučím se s ní a zmizím dřív než mi stihne něco říct.

VICTORIA'S VIEW

Jakmile odejde, zhluboka se nadechnu. I když je milý, jeho tajemnost je děsivá. A něčím se liší od ostatních, jenom zatím nevím čím. A Blue? Ta přezdívka se mi líbí. Někdo mě zezadu obejme. Opřu se o široký hrudník svého dvojčete.

,,Soukromá prohlídka ve dvou?" zeptá se posměšně Julian. Jen pokrčím rameny, vymaním se z jeho sevření a vyrazím k autu. Julian jde hned za mnou.

,,Řídím," vytrhnu mu klíčky, s úšklebkem čekám, až bratr nastoupí. A poté již hurá domů, kde na mě čeká vaření oběda.

Tak pro začátek nového příběhu trošku kratší kapitola :) Doufám, že se bude líbit nápad :) A pokud by byly nějaké teorie ohledně toho, co je Dave zač, tak se pochlubte do komentů ;)

Přeji příjemné čtení :)

RedHead :) ;)