Dolly

Kapitola 1. Sofie, James, a... Troy

Tady je první kapitola Dolly a zároveň začíná můj první příběh na Wattpadu. Tak doufám, že se bude líbit :3

Ucítila jsem na tváři pohlazení větru, a hned poté následovala vůně pálícího se dřeva. Leknutím jsem si rychle na posteli sedla, až mě z toho rozbolela hlava. Zděšeně jsem si zkontrolovala dlaně. Byli čisté. Až na několik jizev na nich nic nebylo. Vzala jsem do ruky proužek mých vlasů a v ruce jsem ho začala otáčet. Vlasy jsem měla stále černé. Hlasitě jsem si oddechla. Znova jsem ucítila spálené dřevo.

Došla jsem až k otevřenému oknu. Z komína od sousedů vstoupal šedý, až do černa zbarvený kouř. Zase pálí  dřevo, pomyslela jsem si a se skřípnutím okno zavřela.

Najednou zazvonil budík. Ze zvyku jsem přišla k posteli, a aniž bych se na budík koukla, zmáčkla jsem jedno z pěti tlačítek, které na něm byli, a budík přestal zvonit. Z prostředního šuplíku mé menší skříně jsem vytáhla uniformu do školy, která se skládala z bílé halenky, krátké tmavě modré sukně, černých podkolenek a tmavě modré kravaty. Natáhla jsem si všechny ty věci na sebe, došla do koupelny, vyčistila si zuby a rozčesala vlasy. Poté jsem se vrátila do pokoje a učebnice ze stolu jsem si nacpala do tašky. Dala jsem si ji na jedno rameno a seběhla schody do obývacího pokoje. Málem jsem na schodech upadla, ale naštěstí jsem se chytla dřevěného zábradlí.

„Dáš si vajíčka?" houkla na mě máma.

„Dnes ne, chvátám." Vběhla jsem do kuchyně a objala mámu, která stála u sporáku a pepřila si dvě volská oka.

„Kdy se vrátíš?" dožadovala se odpovědi.

„Asi ve čtyři." odpověděla jsem a vzala si z velké bílé misky rudé jablko.

„Co budeš dělat?" zase se dotírala odpovědi.

„Mami! Nech mě taky trochu žít." zakousla jsem se do jablka.

„No jo, no jo, už toho nechám, ale přesně ve čtyři, ne že se zpozdíš."

Už jsem jí skoro nevěnovala pozornost. Zuby jsem si v puse přidržela jablko, natáhla si druhý popruh batohu na rameno, z malého dřevěného jídelního stolu vzala klíče, otevřela jsem dveře a vyšla do ulic Berlína. Dveře se za mnou s prásknutím sami zavřeli, až jsem z toho nadskočila. Vydala jsem se ke škole.

Byla jsem u ní tak za patnáct minut. Hned u vchodu jsem poznala známou tvář. Byla to Sofie, má střelená spolužačka.

Hned co mě její bystré oko zahlédlo, s křikem se ke mně rozběhla.

„Dolly, Dolly, Dolly, úúú... nebudeš věřit, co se stalo. Minulý pátek jsem šla ze školy, což ostatně dělám každý den, ale to je jedno. Takže jsem šla ze školy..."

„Jo, to už si říkala." skočila jsem jí do řeči.

Prošly jsme hlavními dveřmi školy a zamířily k černým skříňkám. Do svojí skříňky jsem zadala trojmístný kód a otevřela ji. Vzala jsem si z ní sešit z matematiky s učebnicí zeměpisu a dala jsem si je do batohu.

„Nevyrušuj, právě se k tomu dostávám. Šla jsem teda ze školy, a víš, koho jsem potkala?"

Zabouchla jsem skříňku „Nemám ponětí." řekla jsem otráveně. Mířily jsme do třídy v druhém patře školy na hodinu biologie.

„No ták, ty víš, koho myslím."

„No," odmlčela jsem se, když jsme stoupaly po schodech. „Asi nemáš na mysli Sněhurku a sedm trpaslíků, co?" snažila jsem se do mého tónu dát aspoň kapku humoru, ale jak se zdálo, moc se mi to nepovedlo.