How you changed my life

1. PROSINEC - večer

*LOUISŮV POHLED*: Šel jsem ulicemi večerního Londýna a hledal si místo na přespání. K té zastávce už se nevrátím. Povzdychl jsem si a šel dál. Ten kluk, co mi dal jeho jídlo, byl moc hodný. Nečekal jsem, že ještě někdo takový existuje. Přiznejme si...moc lidé by tohle neudělalo. Prohlížel jsem si domy, na kterých už byli vánoční světýlka a tak. Je to moc hezký. Přál bych si, aby začalo sněžit, ale...to by pro mě nebylo moc dobré, protože bych někde zmrznul. Najednou jsem do někoho vrazil a spadl jsem na zem. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem se podíval, do koho jsem to vlastně vrazil. Vzhlédl jsem k té osobě a oh. Byl to nějaký mladý kluk s kudrnatými vlasy asi až po ramena. Měl zelené oči a světlou pleť. Musím uznat, že byl dost hezký. Když jsem si uvědomil, že na něj zírám tak jsem do něj rychle odvrátil zrak a začal se zvedat. Všiml jsem si, že má berle. Asi má něco s nohou.

„J-já omlouvám se. Nechtěl jsem." vykoktal jsem ze sebe.

„To nevadí, je to v pořádku." Usmál se a podíval se na zem. Na zemi byli nějaké papíry. Sehnul se, aby je zvedl.

,,Ukažte, já vám pomůžu." Řekl jsem a klekl si.

„Ne to je dobrý." Řekl hlubokým hlasem. S těmi berlemi, mu to ale moc nešlo.

„Já vám to seberu." Řekl jsem a nevnímal jsem jeho protestování. Papíry jsem mu podal a on si sedl na blízkou lavičku.

„Nemusel jste to sbírat. Sebral bych si to sám."

„Nevypadal jste na to." Plácnul jsem omylem. Když mi došlo, že je nejspíš chromý, zakryl jsem si pusu. „J-Já tak jsem to nemyslel j-já."

„To je v pořádku...nemohl jste to tušit."

„Ale mohlo mi to dojít, že jste..."

„Jen to řekněte. Chromej." Povzdychl si. „Jsem se svým osudem smířený." Povzdychl jsem si a sedl si k němu. „Jinak jsem Harry Styles. A ty?" řekl a podal mi ruku.

„Louis Tomlinson."

„Ehm...nebudem si tykat? Je mi to docela blbý, protože určitě jsi jen o pár let mladší než já a..."

„Jo jasně rád."

„A co děláš tak pozdě venku huh?"

„J-já...chtěl jsem se projít."

„Aha." Přikývl. „Docela zajímavá doba na procházení. Dávej si bacha, aby tě někdo nepřepadl." Řekl s humorem.

Zasmál jsem se. „To je možné...ale kdyby se to stalo, tak bych jim stejně neměl co nabídnout. Moc toho u sebe nemám." Vážně jsem nechtěl úplně cizímu člověku vyprávět, že jsem bezdomovec.

„No nic Louisi." Při vyslovení mého jména mnou projel hezký pocit. „Musím jít. Rád jsem tě poznal."

„Jo...já tebe taky." Harry se zvednul a odcházel ke svému autu. Ještě se jednou otočil a zamával mi. Nasedl na místo řidiče, berle si dal na zední sedačku a odjížděl pryč. A já už taky půjdu. Začíná poprchávat a já vážně nechci zmoknout. Upravil jsem si čepici na sobě a běžel neznámo kam.

Po chvilce jsem uviděl dům. Vypadal opuštěně...ale taky dost strašidelně. Buď tohle, nebo zmoknout. Pomaličku otvírám dveře a uslyším náhlé zaskřípání dveří. Trochu mě to vyděsilo, ale vstupuji do místnosti a zapnu vypínač na šedě zbarvené zdi. Rozsvítila se žárovka, která visela ze stropu, a nepříjemně blikala.

Vypadalo to tu jak z nějakýho hororu a já horory nerad. Zvědavost zvítězila nad strachem a já se rozhodl prozkoumat to tu. Byl tu spadlý stůl a na zdech obrazy. Spousta obrazů. Podíval jsem se na ten největší, co v místnosti byl a musím přiznat, že jsem se trochu lekl.

Byl na něm muž sedící v křesle. V ruce držel sklenku čehosi a na tváři měl mírný úšklebek, ale zarazili mně jeho oči. Měl je černé. Ale přitom bylo poznat, že se dívá před sebe, podíval jsem se teda na protější stěnu a na ni byl úplně stejný obraz, ale místo muže na něm byla žena. Taky...černé oči, křeslo, sklenka...Začínal jsem se bát. Tak tomuhle se říká moderní umění? Zakroutil jsem nad tím hlavou. Každý má jiný vkus na umění. Rozhodl jsem se, že půjdu do další místnosti.

Hned při vstupu jsem se lekl, protože kolem mě proběhla myš. Leknutím jsem nadskočil. Když mě vyděsí i malá myš, tak bude lepší, když odejdu úplně. Vyběhl jsem z domu a zamířil do parku s úmyslem ustlat si na lavičce.