První a poslední lásky

Kapitola 1

Existují lidi, které si člověk pamatuje podle obličeje. A pak existují lidi, které si pamatuje podle pocitu. Mikey patřil do té druhé skupiny. Kdyby se mě někdo zeptal, jakou nosil v devítce mikinu nebo jaké měl tenisky, nejspíš bych si nevzpomněla. Ale pamatovala jsem si úplně přesně, jaké to bylo být vedle něj. Klid. Takový ten obyčejný klid, který člověk zažije jen vedle někoho, před kým nemusí nic hrát. Nemusela jsem přemýšlet nad každým slovem. Nemusela jsem být vtipnější, chytřejší ani zajímavější. Nemusela jsem se snažit být někým jiným. Stačilo být sebou. A to bylo něco, co jsem předtím skoro neznala. Bylo nám patnáct. Věk, kdy se všichni tváří jako dospělí, ale ve skutečnosti jsou to pořád jen děti, které se snaží přijít na to, kam vlastně patří. Mikey působil, jako by to věděl. Byl chytrý. Rozvážný. Přemýšlel dřív, než něco řekl.

Já byla přesný opak. Nejdřív jsem něco vypustila z pusy a teprve potom přemýšlela, co jsem tím vlastně způsobila. On měl plán. Já improvizovala. A stejně si vybral mě. Dodnes úplně nechápu proč. Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou holku. Když jsem se podívala do zrcadla, vždycky jsem našla něco, co bylo špatně. Vlasy. Postavu. Pleť. Úsměv. Nikdy jsem si nepřipadala dost. Ze začátku mi bylo jedno, co si myslí ostatní. Jenže pak se začaly objevovat řeči.

Že Mikey má na lepší.

Že je na mě až moc chytrý.

Že nechápou, co na mně vlastně vidí.

Že si zaslouží někoho hezčího.

Někoho, kdo se k němu bude víc hodit. Nejdřív jsem se tomu smála. Pak jsem nad tím začala přemýšlet. A nakonec jsem tomu uvěřila. Začala jsem se na sebe dívat jejich očima. Najednou jsem vedle něj neviděla holku, kterou měl rád. Viděla jsem jen všechny svoje nedostatky.

Pak přicházel konec devítky. Vybírání škol. On si vybral dva gymply. Ale nikde nebyl plán toho abychom si byli blízko. Já si vybrala úplně odlišné střední, jiná města. A mně najednou došlo něco, co jsem do té doby úspěšně vytěsňovala. Co když to prostě nepůjde? Co když se budeme vídat jednou za týden? Jednou za měsíc? Co když na gymplu potká holky, které budou přesně takové, jaké jsem si vždycky myslela, že si zaslouží? Hezčí. Chytřejší. Sebevědomější. Holky, které budou rozumět jeho světu mnohem víc než já. Snažila jsem se být realistka. Ne ta bezhlavě zamilovaná holka, která věří, že láska všechno překoná. Říkala jsem si, že některé věci prostě nemají budoucnost. Že nemá cenu držet něco, co se stejně jednou rozpadne. Dneska už vím, že to nebyl realismus. Byl to strach. On mi nikdy nedal jediný důvod pochybovat. Nikdy mi neřekl, že nejsem dost. Nikdy se nerozhlížel po jiných holkách. Nikdy mě nenechal pochybovat o tom, že chce být právě se mnou. Všechny ty pochybnosti vznikly jen v mojí hlavě. A přesto byly dost silné na to, aby zničily něco krásného.

Rozešli jsme se.

Pak jsme se k sobě zase vrátili na chvíli.

Protože jsme to bez sebe neuměli. Jenže ani druhý pokus můj strach neodstranil. Naopak. Měla jsem pocit, že čím víc mě měl rád, tím víc se jednou zklame. A tak jsem odešla znovu.

Už neměl čas se zeptat na otázku „PROČ?", nedala jsem mu možnost, tak si to alespoň pamatuji. Některý slova už jsou schovaný v mlze.

A já bych stejně nedokázala odpovědět. Ne proto, že bych nechtěla. Ale protože jsem sama žádnou odpověď neměla. Neodcházela jsem od člověka, který mi ublížil. Odcházela jsem od člověka, který mě měl rád takovou, jaká jsem byla. Jenže já sama jsem taková být neuměla. Tehdy jsem byla přesvědčená, že dělám správnou věc. Že oba půjdeme dál. Že za pár týdnů na sebe zapomeneme. Jenže život není romantická komedie. Na některé lidi se nezapomíná. Člověk se jen naučí žít s tím, že už nejsou součástí jeho každého dne.