BDSM výcvik Subinek

ÚVOD

Jmenuji se Anička. Je mi osmnáct let.

Kdybyste se zeptali mých spolužáků, kdo jsem, nejspíš by se na chvíli zamysleli a pak odpověděli něco jako:

„Ta tichá holka z první lavice."

A měli by pravdu.

Nikdy jsem nebyla středem pozornosti. Nikdy jsem netoužila po tom, aby se za mnou někdo otáčel na chodbě nebo aby moje fotky sbíraly stovky lajků. Stačilo mi přijít do školy, odsedět si vyučování a zase jít domů.

Většina lidí mě znala jen jako tu, co má dobré známky.

To bylo všechno.

Když jsem byla malá, rodiče mě přeřadili na jinou základní školu. Prý kvůli učitelům. Znamenalo to ale jediné – o většinu kamarádů jsem přišla dřív, než jsme vůbec stihli dospět.

Na střední se historie opakovala.

Nebyla jsem šikanovaná.

Nikdo mě neurážel.

Jen jsem pro ostatní jako bych neexistovala.

Občas je člověk osamělý i uprostřed plné třídy.

Každé ráno jsem seděla na stejném místě. Poslouchala výklad. Psala si poznámky. O přestávkách jsem si povídala jen se spolužačkou, která seděla vedle mě. Když zazvonilo na konec vyučování, šla jsem domů.

A druhý den znovu.

A znovu.

A znovu.

Můj život se změnil v dokonale přesný stereotyp.

Škola.

Domov.

Učení.

Občas běhání.

Občas pomoc mamce s úklidem.

Pak spánek.

A další den úplně stejný.

Ze začátku mi to nevadilo.

Aspoň jsem měla klid.

Jenže čím déle to trvalo, tím víc jsem si uvědomovala, že mi něco chybí.

Nevěděla jsem co.

Jen jsem cítila, že takhle asi nevypadá osmnáct let.

Pak přišel květen.

Seděla jsem zrovna nad učebnicí matematiky, když si ke mně rodiče přisedli.

Vyměnili si krátký pohled.

To samo o sobě nevěstilo nic dobrého.

„Ani," začala opatrně mamka, „co bys řekla tomu, kdybys letos v létě jela na tábor?"

Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci.

„Cože?"

„Nemusíš jet nikam, kam nechceš," usmál se táta. „Tábor si můžeš vybrat sama."

Jen jsem na ně koukala.

Na žádném táboře jsem nikdy nebyla.

Vlastně jsem ani nevěděla, jak to na nich chodí.

„Zkus se podívat na internet," pokračovala mamka. „Určitě najdeš něco, co tě bude bavit."

Přikývla jsem.

Ne proto, že bych byla nadšená.

Spíš jsem neuměla říct ne.

Večer jsem otevřela notebook.