Pod závojem temnoty

Prolog

Bělovlasá dívka běží lesem, zahaleném do temně husté mlhy, jehož stromy jsou tak obrovské, ani třicet elfů by je neobejmulo. Utíká přes velké keře s ostrým trním jako nůž, pozorují ji víly, jež se věnují sběru lesního ovoce, kořínků a různých bylin.
Tato malá létající, nádherná stvoření, bývali nejlepšími bojovníky po celé Alegristen, do konání ostatních tvorů již nezasahují. To učinily pouze jedinkrát, a to už před čtyři tisíci lety, ačkoli to jsou výbornými bojovníky, jejich ztráty byly nevyčíslitelné, málem vyhynuli tak se raději stáhly zpět do lesů, do dalších konfliktů vícekrát nezasahovaly.
Dívenka utíká, jak nejrychleji to jde, její pronásledovatelé ji nedokážou dohnat a je si toho vědoma. Trochu zpomalí krok, nač vydávat tolik energie na nějaké mágy, už ani za sebou neslyší ničí kroky.
Rozhlédne se kolem sebe rozhodující se, jestli vyleze na jeden z těch úchvatných stromů, aby měla dobrý výhled, nebo zůstane při zemi. Rozhodla lézt vzhůru na strom, ani jí nevadila lepkavá smůla s tvrdou kůrou která se ji lepila a zabodávala do dlaní, aniž by ji to bolelo vylezla až do víše husté koruny plné listí. Zastavila se na jedné velké větvi, kde si užívala výhled před sebou milovala to, ptáci si kolem prozpěvovali milostné písně, jimž rozuměli jen mágové obdařeni magií světla, s níž i zřídkakdy spojeno i porozumění zvířecí řeči.
Čarodějové odjakživa bydleli v domkách ze dřeva t těchto stromů. Elfové tyto stromy přiměli pomocí přírodní magie vyrůst do požadované délky, aby se daly kácet a vyrábět z nich domky, lodě nebo nábytek. Bohužel již nežijí před čtyř tisíci lety byli vyvražděni králem z rodu démonů, který se chtěl ujmout vlády nad celou Alegristen.
Bělovláska najednou uslyší pod sebou hlasy jejích pronásledovatelů, usměje se, stále ji hledají, stačilo by zvednout hlavu k výšinám stromům, kde by zahlédli její dlouhé bílé rovné vlasy.
Nastraží své uši, se kterými mohla poslouchat vzdálené rozhovory, jeden takový rozhovor zaslechla i teď,( dát tam nějaké kouzlo kde by si zlepšila sluch )
„kde je ta malá čarodějka" zeptá se jeden z princových kamarádů s kudrnatými hnědými vlasy „beztak vylezla na jeden z těch stromů kde se nám teď vysmívá" odpověděl mu na to princ.
Děvečka se nad nimi slitovala a z té výšky, v níž se nacházela, skočila dolů. Přinejmenším sedmdesát metrů padala k zemi, před pádem na zem začal silně foukat vítr který její dopad zmírnila a vypadlo to jako by letěla.
Mladý princ se svými kamarády na ni dívali jako na blázna, toto vskutku nečekaly.
„to jste si mysleli že se nechám tak snadno chytit?" stále se na ni hleděli jako na anděla, nikdy nic hezčího neviděli, dlouhé sněhové bílé vlasy jí zahalovaly velkou část obličeje rukou a dosahovali až k lýtkům. Její malou postavu obepínali jezdecké hnědé kalhoty s lněnou košilí, jež ji byla příliš velká. Ale malým mágům a jejich princi stojících včele těch dvou, i tak moc líbila.
„to ne ale nečekaly jsme že si tak rychlá, mohla jsi trochu zpomalit, aby to bylo vyrovnané." Odpověděl hoch s blond vlasy, dlouhé až k ramenům splývající přes polovinu obličeje. „Copak nevíš že takto se hra na babu nehraje, i když si nejrychlejší neznamená že tě nikdy nechytíme. Každý by měl být chycen." Pověděla jeho výsost hned naproti ní, nelíbilo se mu, že prohrál proti kapitánově dcerce. To si nemohl dovolit, nemohl prohrávat, dyť on je princ, který možná jednoho dne bude vládnout.
Upravil si prameny černých vlasů, které mu padali do očí, přešel k děvečce, poplácal ji po rameni a se smíchem utíkal pryč, chvíli jí trvalo, než jí to došlo, jeho výsost měl babu a předal ji jí. Jen se zasmála, vyšplhala zpět na strom, kde mohla skákat z větve na větev. Ani jedinkrát pod ní nepraskla a ani list nespadl, byla lehoučká jako pírko. Chvíli jim jen poskakovala nad hlavami, až ji to přestalo bavit, seskočila přímo před malého prince, který do ní malém narazil.
Stálí jeden naproti druhému a jeden druhému si hleděli do očí, nic neříkali jin na sebe hleděli jako kdyby je k sobě stále něco přitahovalo. Princovi společníci přiběhli, to je vytrhlo z té malé bubliny, ve které byli. „teď jste oba chvíli vypadali že si dáte polibek" oznámil smějící se hoch s kudrnatými vlasy.
Dívka s chlapcem od sebe poodstoupily, ale nic na to neřekly. „na co si budeme hrát teď ta hra na babu mě už přestává bavit, když tady slečinka neví, jak ji hrát" ušklíbl se princův blonďatý nocležník. „co třeba přeskočit ten útes na kraji lesa, podmínka je co nejelegantněji." Navrhne jeho mladá výsost, ale děvečka na něj hodí jen přeslazený úsměv a přejde směrem k útesu.
Všichni čtyři pohlédli dolů, kde se nacházela rozbouřená řeka v hlubokém příkopu pro všechny by bylo nepříjemné tam spadnout, v tuto chvíli to ale nikoho netrápilo všichni chtěli vyhrát.
„Kdo půjde jako první? Dámy mají přednost, ale nechci vás chlapce zahanbit bylo by to ode mne nemístné nenechat naši výsost jít první, navrhuji abyste vy chlapci šli přede mnou. Samozřejmě princ jako první, vy dva se domluvte a já jako poslední." Navrhla kouzelná dívka neměla v plánu je hned zahanbit tím, že by vyhrála přece jim musí dát nějakou naději na výhru.
„A co z toho budeme mít, když vyhrajeme, přece to nemůže být nijak zadarmo" ozval se jeden z nocležníků. Měl pravdu, nač soutěžit bez výhry. „Když jeden z vás vyhraje budu vám celí den sloužit, ale jestliže vyhraji já budete sloužit vy mě" všem třem hochům se tento nápad líbil tak s ní souhlasily.
První tedy přeskakoval princ, rozběhl se rychle proti korytu řeky, zbýval mu poslední krok při dopadu podrážky na zem se odrazil a vyskočil do vzduchu kde se přetočil na bok a otočil se kolem své osy, doskočil v pořádku na zem.
Poté skákali zbylý dva mládenci, jeden s přemetem ve vzduchu, ale bohužel špatně dopadl na zem, kde zakopl o vlastní nohu, druhý přeskočil jen tak, netroufl si na žádný přemet ani nic podobného. Teď byla na řadě dívka skočila nad příkop, kde udělala dva přemety, které zakončila spirálou. Jenže nedopadla na zem ocitla se v princově náruči, chvílí se na něj jen dívala, ztrácená v jeho očích nevnímala okolní svět a ani to že ji jeho nocležníci chytili za paže srazili na kolena a přinutili klečet.
Ohlédla se kolem sebe byli to princovi kamarádi „co to děláte toto jsme si nedomluvili!" zakřičela dívenka. Princ od ní odstoupil ona se zmítala, když ji mladí hoši drželi za paže, nemohla nic dělat začala plakat, něco se před ní zablesklo, sklopila svůj uplakaný obličej a zavřela oči v domnění, že je to jen hloupí sen, když je znovu otevřela, nenastala žádná změna. Uviděla prince s dýkou, jež měla červenou čepel. Když si uvědomila, co to je jako by zamrzla nemohla se hýbat, jak s ní princ přichází blíž přiloží ji k jejímu hrdlu, začala znovu prosit „prosím ne, nedělejte to já vás prosím, ne pane!" To byla jediná slova, na která se zmohla, jenže bylo pozdě, princ trhnul zápěstím a jí se z prořízlého hrdla prolila černo fialová krev. Poslední, co zahlédla byla princova tvář, bez výrazu, jak se vzdaluje od útesu a její bezvládné tělo dopadá na hladinu řeky.