Mezi pravdou a lží

Prolog

Kašlu, špatně se mi dýchá, lapu po dechu. Snažím se dýchat, ale nemůžu. Snažím se vstát a otevřít oči, ale když je otevřu, tak mě pálí a jsem strašně slabá. Několik dlouhých minut se snažím žít. Snažím se si dokázat, že život, za který teď bojuju, má smysl. Protože před pár dny bych popadla nůž a klidně se zabila... bez otázek, bez pochyb bych to klidně udělala. Jenže teď, když nemůžu dýchat, nic nevidím a nevím, co se děje, mě moje mysl v myšlence sebevraždy zradila. Řekla mi, že to není dobrý nápad a musím přežít. Protože stále je tu někdo, na kom mi záleží a kdo by za mě položil život. Třeba můj kámoš Daniel. Ten je snad můj jediný kamarád, který o mém dřívějším sebepoškozování věděl, který věděl o tom, že tohle není jen tak a že potřebuju pomoct. Stál při mně. Protože věděl, že nic jiného mi nepomůže. Protože věděl, že já bych se nedala a v záchvatu vzteku z toho, že se mě snaží přesvědčit k něčemu, co já nechci, bych se zabila. Všechno tohle věděl... ale stále tu se mnou je. Taky mám ještě kamarádku Claru. Ale momentálně se na rok přestěhovala do Španělska a nyní se dlouho neuvidíme. A tak tu přežívám v sedmém patře panelového domu na okraji Anglie se svými rodiči a bratrem, který je momentálně na koleji na vysoké.
Jinak jmenuju se Laura, je mi 18 a chodím do posledního ročníku střední školy v oboru zahradnictví. Květiny mám ráda. Je u nich ticho a omamná vůně hlíny všude kolem. Je příjemné, když zaryju prsty do hlíny a chvíli si ji mnu v dlani. Je skvělé přičichnout ke květině a hrát si s ní a nakonec ji dát do vázy a den za dnem sledovat, jak vadne a bledne. Jak už není tak krásná a barevná jako dříve. Jak její vůně už není, co bývala, a voní spíše po řízcích, které jsem dělala den předtím. No a nakonec květinu vyhodit a dát tam novou a sledovat tento koloběh celý odznova. Říkám...miluju květiny.
Po nekončícím dušení a snažení se přežít postupně slábnu. Zavírají se mi oči a já ležím bezmocně na posteli. Jenže v tu chvíli tam někdo přiběhne. Vůbec nic nevidím, protože se mi nedostatkem kyslíku mlží zrak. Ta osoba něco říká, ale ničemu nerozumím. Jen cítím doteky... jak mě zvedla. Pak už jsem upadla do temnoty.