Ještě jednou, Draco.

Tara Eldritchová

Kola bradavického expresu rytmicky tloukla o koleje a za okny kupé se míhala deštěm promáčená skotská krajina. Uvnitř však bylo teplo.

Tara seděla s nohama přitaženýma k hrudníku, zády opřená o chladné sklo okna, a v klíně listovala tlustou knihu. Nebyla to učebnice starodávných run ani dějin čar a kouzel. Byl to nejnovější dobrodružný román, který její táta vydal v nakladatelství Krucánky a Kaňky teprve před třemi týdny.

„Taro, ty si vážně i ve vlaku čteš tátovu novinku?" rýpla si pobaveně Marietta, která seděla naproti ní a upravovala si svůj havraspárský hábit.

Cho Changová se na Taru chápavě usmála. „Nech ji, Marietto. Pan Eldritch píše skvěle. Moje mamka přečetla jeho kriminální sérii o bystrostorech snad pětkrát."

„Táta říká, že nejlepší inspiraci čerpá doma," vysvětlila Tara s úsměvem a prstem přejela po tátově pohyblivém podpisu na první stránce. „Když žijete s mojí mámou, která z Odboru záhad na Ministerstvu občas domů přinese nápady na kletby a starověká tajemství, příběhy se píšou samy."

Život v jejich rodném domě v Godrikově Dole byl vždycky plný knih, rozepsaných pergamenů a tátových samopíšících brků. Oba její rodiče byli mocní kouzelníci ze starých rodů, ale Eldritchovi byli známí tím, že si šli vlastní cestou. Netoužili po moci ani čistokrevné politice.

V tom se dveře kupé s rázem rozletěly. Do malého prostoru vpadl vysoký, tmavovlasý kluk v nebelvírském svetru. Andrew Eldritch se široce uculil, prohrábl si rukou své tmavé kudrliny a bez pýtání se svalil na sedadlo vedle Tary, přičemž jí hodil do klína pytlík Bertíkových fazolek.

„Ahoj holky," mrkl Andrew na Cho a Mariettu, které se okamžitě trochu narovnaly Andrew byl přece jen jeden z nejhezčích nebelvírských odrážečů. Pak se otočil k Taře a zvážněl.

„Sestřenice, nesu varování z nebelvírské fronty. Letos si na sebe dávej bacha."

Tara protočila panenky. „Andrew, je mi patnáct. Nepotřebuju nebelvírskou ochranku."

„To si jen myslíš," opřel se Andrew o sedadlo a ztišil hlas. „Malfoy dostal zmijozelský odznak prefekta, už na chodbě stihl seřvat pár prvňáků. Víš, jak se lidi jako Malfoyovi dívají na naši rodinu. Kdyby měl Malfoy nějaké narážky, hned mi řekni. Pošlu mu na příštím zápase potlouk přímo mezi oči."

Tara se usmála nad tou typickou nebelvírskou horkokrevností. Andrew byl sice občas na zabití, ale bránil by ji do posledního dechu. „Díky, Andrew. Kdyby měl Malfoy kecy, uzemním ho mozkem dřív, než stihne vytáhnout hůlku."

Andrew se zasmál, vstal a políbil ji na vlasy. „To je fakt, tvoje ironie bolí víc než kletby. Měj se, jdu za klukama!"

Když dveře zapadly, Marietta si povzdychla. „Andrew má pravdu. Malfoy jako prefekt bude k nesnesení."

Tara se jen podívala z okna na blížící se siluetu bradavických věží, které se rýsovaly v dálce. „Ať si je prefekt, jaký chce. Mě si všímat nebude."

Vlak pomalu zpomaloval a venku se začalo stmívat. Tara odložila tátovu knihu na sedadlo a sáhla po svém školním hábitu. Marietta s Cho už stály před malým zrcadlem na dveřích a upravovaly si havraspárské kravaty. Celý vlak najednou ožil nervózním hlukem,  stovky studentů se chystalo k výstupu.

Když bradavický expres s hlasitým syčením páry konečně zastavil na chladném a deštivém nádraží v Prasinkách, vzduch venku je okamžitě profoukl. Tara si přitáhla hábit blíž k tělu a následovala ostatní ven na nástupiště. Všude kolem panoval zmatek. Prvňáci se ustrašeně tiskli k sobě a  Hagrid je se svou lucernou v ruce svolával k loďkám, zatímco starší studenti mířili po blátivé cestě k řadě kočárů.