Tajemství vodní víly

1

Pramínky vody poklidně plynuly, okolní krajina se v nich odrážela jako dílo nejtalentovanějšího umělce. Omrzlé lístky vypadaly jako obalené diamanty. Občas to zašumělo, jak mírně foukal vítr a z koruny některého z okolních smrků se snesl obláček sněžných třpytek. Ranní slunce se od nich odráželo a tvořilo kouzelnou podívanou.

Dívka sedící u břehu potoka na té kráse mohla oči nechat. Tady mohla rozjímat, jak dlouho jen chtěla. Když už se čerstvým vzduchem cítila dostatečně osvěžená, natáhla se pro vědro, se kterým sem v první řadě přišla, aby ho naplnila vodou. Ta ve spojení s prvními paprsky slunce přímo jiskřila. Jakmile se nádoba naplnila, dívka ji vší silou zdvihla, aby se s ní vypravila zpět do vesnice. Ještě naposledy se obrátila na potok a něžně pohladila jeho vířící pramínky.

Voda ji fascinovala ze všeho nejvíce. Proseděla u ní hodiny a vyprávěla ji o všem. Když se pak vracela domů, cítila vždy lehkost a novou sílu, kterou jako by ji vodní živel obdaroval. Jen kdyby jí voda mohla také odpovídat... Tolik ji zajímalo, co asi taková kapička vody zažije, než se dostane do vědra! A kam dál proudí tok potůčku? Co by jí asi dávala za rady? Ale i když ji voda neodpovídala, vážila si jí tajně jako svojí nejlepší přítelkyně.

Probuzenou vesnici slyšela i z dáli. Děti rozpustile pobíhaly kolem a dospělí se pomalu pouštěli do své práce. Dívka se už už chystala na první schůdek vedoucí ke dveřím chaloupky patřící její rodině, když tu do ní prolétající chlapec strčil, až ztratila rovnováhu. Vědro se převrhlo a voda beze stopy splynula s bílou sněžnou pokrývkou, bránící zemi před každým, kdo by ji v takovou roční dobu snad chtěl rušit. Chlapce smích rychle přešel. Chtěl se dívce jít hned omluvit, jenže mu na zamrzlé pěšince podklouzla noha a skončil ve sněhu stejně jako obsah vědra. On naštěstí nezmizel jako voda před chvilkou, jen bolestivě zaskučel. Dívka se k němu pozorně sehnula.

„Jsi v pořádku?" pomáhala mu na nohy a gestem ho upozornila, ať si kouká stoupnout někam jinam než na to odhalené ledovaté místo, co ho právě složilo na lopatky.

Kluk se nešťastně zamračil a zvednu ruku. „Tady mě to bolí," zamumlal, zkroušený takovým překvapením. Dívka se na ruku podívala. Vyhrnula rukáv, a když se dotkla jednoho místa na předloktí, výraz hocha se ještě o něco víc svraštil. Povzbudivě se na něj usmála.

„Neboj, to nic nebude. Vezmu tě k mojí babičce, ta si s tím poradí raz dva." A tak nechala vědro vědrem a oba se vydali pěšinkou vedoucí k hornímu okraji vísky, kde za chaloupkami stály už jenom vysoké moudré stromy. Přihlížející děti se po těch dvou ještě chvíli zvědavě koukaly, něco si špitaly, a zase se vrátily ke své hře jakoby nic.

Z komína babiččiny chaloupky se kouřilo, takže dívka neváhala zaklepat na dřevěné, umně vyřezávané dveře. Se zálibou si je prohlížela pokaždé, když šla milou stařenku navštívit. Zdobily je proplétané ornamenty větviček, rámující výjevy uprostřed dřevěné plochy. Na nich byli vyobrazení jezdci na koních a nějaké další postavy. Dívku koně odjakživa fascinovali a tajně si přála jednoho jednou také získat. Ve vesnici jich chovali jen tolik, kolik by spočítala na prstech jedné ruky.

„Iško, to je mi návštěva," otevřela dveře babička, která hned poznala, kdo to klepe. Obrazy na dveřích zmizely z dohledu a Iška se s paní zdejší chaloupky radostně přivítala, než před sebe postrčila zamračeného kluka, kterého s sebou přivedla.

„Erik má asi něco s rukou. Uklouznul na ledu a teď si na to nenechá ani šáhnout," vysvětlila a popohnala kamaráda dál do tepla chalupy. Všichni tři se usadili ke kamnům a stařenka začala jeho ruku pečlivě zkoumat. Párkrát se na něco zeptala, a nakonec ji chlapci zavěsila do šátku, aby ji nechal odpočívat. Nalila každému do hrnku vroucí čaj, aby se ještě zahřáli, než se zase pustí ven.

„To musela být rána, jak jsi upadnul. Bude se ti to hojit delší dobu. Radím ti, ať tu ruku necháš pěkně odpočívat v šátku. Díky tomu se doba hojení zkrátí, věř mi," kladla Erikovi na srdce, zatímco on spokojeně usrkával čaj slazený medem. Pak se moudré oči obrátily na Išku.

„Děvče, mohl by nám pomoct ten jíl, co jsi ho pro mě dřív sbírala v mechovém háji. Už mi došel, je potřeba každou chvíli. Ale tuším, že bys ho i teď pod závějí mohla objevit."

Išku ten úkol úplně rozzářil. Po proudu vzhůru jinak vůbec nesmí, a teď bude moct strávit další čas v uklidňující blízkosti potoka. Hned na to kývla a jen co Erikovi pomohla ze schodů od chaloupky dolů, aby se šel taky ukázat rodičům, vyrazila po pěšině podél vodního toku vzhůru. Doufala, že se po ní nikdo shánět nebude - však bude za chvíli zpět. A tak si to vesele štrádovala dál a s libostí nasávala sílu přírody kolem.