Vendy
Rano nastalo, chodím sem do školy Washington High School, abych vas uvedla do reality tak je to zrovna škola jako z filmu. Jsou tu jak populární namyšlený holky, kluci na který mají všichni crush, kapely,emo lidi no a někdy i ty normální, ja zrovna patřím k němu normálním nebo aspoň se tam řadim, nevim jak to vidí ostatní...ale znáte to.
Ráno začalo přesně tak, jak jsem ho nesnášela..hlukem chodeb a pohledy lidí, co si myslí, že jsou víc než ostatní. Vítej na Washington High School. Místo, kde si každý hraje na někoho jiného. Ale co na to říct , všichni jsou kreténi. Opřela jsem se o skříňku a snažila se ignorovat hluk kolem sebe. Skoro to vycházelo... dokud se neozval ten hlas. „Uhni."
Protočila jsem oči ještě dřív, než jsem se otočila.
Rodrick Heffley. Jasně. Kdo jinej. Zastavila jsem se přesně v momentě, kdy jsem měla chuť ho ignorovat a prostě projít dál. Jenže to by znamenalo ustoupit. A to jsem u něj dělat nechtěla.
"To je veřejný prostor," řekla jsem klidně, i když ve mně už to vřelo.
Rodrick si mě prohlídl, jakobych byla něco, co mu právě překáží v dokončení dne. Opřel se o skříňku vedle mě, jako by mu to místo patřilo.
„A ty ho zrovna zabíráš."
„Zajímavý," ušklíbla jsem se. „Protože já jsem tu byla první."
Na chvíli mezi námi viselo ticho, ale nebylo to normální ticho. Spíš takové, co tlačí na hrudník a nutí tě říct něco hloupého jen proto, aby to zmizelo.
Rodrick se opřel víc o skříňku, ruce založené na hrudi, jako by měl dost času na to mě rozebrat na součástky.
„První neznamená automaticky správná," řekl klidně.
„A ty mluvíš jako učebnice filozofie nebo jako někdo, kdo má prostě rád, když lidi stojí z cesty?" odsekla jsem.
Jeho koutek pusy se nepatrně zvedl. Ne úplný úsměv. Spíš varování.
„Záleží na situaci."
„Jo? A tahle situace je co? Tvoje ego potřebuje víc prostoru?"
To už jsem viděla reakci. Krátký pohyb očí, jak si mě znovu prohlídl, tentokrát pomaleji. A pak jeho pohled odbočil, no jasně populární holky, Regina Georgeová ,jedna z nejhezčích holek na škole. Pousmála jsem se když jsem vratila pohled na něj, byl lock in v pozorování jak se ona hýbe. Jakoby byla obrazek..ne mystrovske dílo.
Jeho pohled tam zůstal o vteřinu déle, než by měl. A to mi stačilo.
Ne proto, že by mě to překvapilo... spíš proto, že mě to z nějakého důvodu lehce píchlo u žaludku.
Regina procházela chodbou, jako by to tam vlastnila. Dokonalý vlasy, dokonalý úsměv, dokonalý pohyb. Všechno na ní bylo... přesně nastavené tak, aby si jí lidi všimli, aniž by musela cokoliv říct.
A lidi si jí všímali.
Rodrickův pohled se na ni ještě chvíli držel. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala.
Otočil se zpátky ke mně.
Jako by ho to ani nezajímalo.
„Ty se na ni díváš, jako by to byl dokument o zvířatech v přírodě," řekl klidně. „A ty se na ni díváš, jako bys zvažoval upgrade života," odsekla jsem automaticky.
Chvíli mlčel.
A pak se lehce naklonil blíž. „Žárlíš?"
Ta otázka byla tak přímočará, že mě to skoro vyvedlo z rovnováhy.
„Cože? Ne," vyjela jsem rychleji, než jsem chtěla.
Jeho výraz se ani trochu nezměnil.
Spíš si mě jen pomalu prohlížel, jako by hledal pravdu mezi slovy, co jsem právě řekla.
„Dobře," řekl nakonec. „Protože kdybys žárlila, bylo by to dost trapný."
„A ty jsi kdo, že to hodnotíš?" Protočila jsem oči. "Přece Rodrick Heffley" Řekl to tak jakoby jeho jméno něco znamenalo, abych vás upozornila on patří do sekce kapelníků,nebo aspoň tam kde si myslí že jejích hudba bude někdy něco víc. NIKDY jsem jim to nepřála a nepřeju, i jeho mladší bratr je víc normální než on.
„Jo, jasně," řekla jsem znuděně. „Ten co si myslí, že jednou bude rocková hvězda."
Opřel se víc o skříňku a koutky pusy mu na moment cukly.
„Aspoň si něco myslím," odpověděl klidně. To mě trefilo, i když jsem nechtěla. Založila jsem si ruce.
„no, že si něco myslíš, neznamená, že to má budoucnost."
Na chvíli se na mě jen díval.
A pak lehce naklonil hlavu.
„Ty jsi vždycky takhle optimistická, nebo jenom se mnou?"
„Jen s tebou." Bez přemýšlení. Ticho.
Krátké, ale divně těžké.
Rodrick se pousmál, tentokrát už otevřeněji, ale nebylo to pobavení. Spíš... zájem. „Zajímavý," řekl.
„Co je na tom zajímavýho?"
„Že mě vlastně vůbec neznáš, ale mluvíš o mně, jako bych ti něco udělal." Ztuhla jsem na vteřinu.
Protože... jo. Měl pravdu.
A to bylo ještě horší než jeho ego.
„Možná jsi jen čitelnej," řekla jsem nakonec tišeji, než jsem chtěla.
„A možná jen nechceš přiznat, že ti vadím víc, než bych měl."
Při poslední větě se mezi námi něco změnilo. Ne hlasitě.
Spíš nebezpečně potichu.
A pak zazvonilo. Chodba se najednou dala do pohybu.
Lidi se začali rozcházet, hlasy se rozpadly do šumu, ale on tam pořád stál. A já taky.
A poprvé mi došlo, že tenhle konflikt není jen o tom, kdo komu uhne.
Ale o tom, kdo první přestane předstírat, že mu na tom nezáleží.
„Máš hodinu, nebo tady plánuješ stát celej den?“ prolomil to nakonec on, jako by se nic nestalo.
Zamrkala jsem, jako bych se vracela zpátky do reality.
„Na rozdíl od tebe mám život,“ odsekla jsem a konečně se odlepila od skříňky. „To rád slyším, už jsem se bál, že jsi jen součást stínu kterej stalkuje lidi a nemá co na práci.“
Otočila jsem se na něj ještě naposledy. „A já, že jsi jen hluk v pozadí.“
Tentokrát se jen pousmál. Neodpověděl.
A to mě štvalo víc než kdyby něco řekl. První hodina byla přesně taková, jako vždy..nudná, pomalá a nekonečná. Učitel něco vysvětloval, lidi si šeptali, někdo se smál… a já se snažila nesledovat dveře pokaždé, když někdo prošel kolem.
Což bylo trapný.
Protože jsem čekala, že ho uvidím.
Protože jsem čekala, že tam bude.
A protože jsem si to nechtěla přiznat.
Když zazvonilo, vydechla jsem snad víc, než bylo nutný, a rychle si sbalila věci. Poslední, co jsem chtěla, bylo zůstat ve třídě déle, než musím.
Jenže jakmile jsem vyšla na chodbu...„Zase ty.“ Zastavila jsem se.
Pomalu jsem zvedla pohled.
Rodrick stál opřený o zeď přímo naproti dveřím, ruce v kapsách, jako by tam čekal už celou dobu.
„To už je podezřelý,“ zamračila jsem se. „Sleduješ mě, nebo máš fakt tak smutnej program?“
„Ani jedno,“ odpověděl klidně. „Máme spolu hodinu.“ Ztuhla jsem.
„Cože?“
Jen kývl hlavou směrem ke třídě za ním. „Hudebka.“
Na vteřinu jsem nic neřekla.
Pak jsem si odfrkla.
„To musí být vtip.“
„Bohužel ne,“ pokrčil rameny. „Ale neboj, přežiju to.“
„Já taky,“ zamumlala jsem, i když jsem si tím nebyla tak jistá.
Minul mě těsněji, než bylo nutný.
A já zůstala stát ještě o vteřinu déle, než bych měla.
Protože to najednou nebyla jen náhoda na chodbě.
Teď jsme byli zavření ve stejný místnosti.
A něco mi říkalo, že tohle… bude problém. Ne že me srdce tlouklo rychleji ale moji oči se od něj nechtěli od lepit jakoby mě něco k němu tahlo.
Sedla jsem si dozadu abych na něj co nejlíp viděla ale on si sedl před mě.. proč? To vážně nevím,jeho voňavka projela podle mě celým mým tělem i buňkami. A v tu chvíli když jsem byla omámená jeho vůní se na mě otočil.
