Nečekaná kapitola

I.

Je hodina, ale vůbec nevnímám. Už tu zase půlka třídy není. Učitelka něco vysvětluje u tabule, ale její hlas zní jako vzdálené šumění. Koukám z okna a jen čekám, až zazvoní.
Konečně
Po škole jsme se zase sešli v knihovně. Naše klasické místo — tiché, zapadlé, bezpečné. Vzduch voněl papírem a prachem starých příběhů. Jenže dnes tam byl někdo nový.
„To je Adrian,“ řekla tiše Klára, jako by to jméno samo o sobě mělo váhu.
Zvedla jsem oči od knížky — a na chvíli zapomněla dýchat.
Opíral se o regál. Svalnatý, černé tričko napnuté přes ramena, potetovaná ruka až ke krku. Pohled tvrdý, ale klidný. Nebyl to typ kluka, co by do knihovny zapadal. Spíš jako by přišel omylem z jiného světa.
„Prej byl ve vězení,“ špitla Klára.
„Nekecej.“
Jako by nás slyšel. Otočil hlavu přímo ke mně. Oči tmavé. Přímé. Nepříjemně přesné.
Udělalo se mi sucho v puse.
Prošel kolem stolu. Blízko. Moc blízko.
„Ahoj,“ řekl jen krátce, hlubokým hlasem — a šel dál.
Nic víc. Žádný úsměv. Žádné vysvětlení.
Ale v místnosti najednou nebylo ticho. Jen napětí.
„Tak tohle bude problém,“ vydechla Klára.
Nevěděla jsem proč — ale měla pravdu.
Protože jsem právě otočila stránku… a vůbec netušila, co jsem četla
,, už jdu domu tak čau " řekla Klára
,, čau " řekla jsem potichu
Klára odešla

Dveře knihovny tiše klaply a najednou jsem tam zůstala skoro sama. Jen tikání hodin, šustění stránek někde vzadu… a on.
Snažila jsem se číst. Opravdu. Oči klouzaly po řádcích, ale mozek odmítal spolupracovat. Každý zvuk mezi regály mě nutil zvednout hlavu.
Kroky.
Pomalejší. Těžší než ostatní.
Zastavily se u mého stolu.
„Ty tu sedíš vždycky?“ zazněl ten hluboký hlas znovu.
Vzhlédla jsem. Adrian si opřel ruku o desku stolu. Tetování — černé linky a stíny — mizelo pod rukávem. Zblízka působil ještě… nebezpečněji. A zároveň unaveně.
„Občas,“ odpověděla jsem. Hlas mě zradil — byl tišší, než jsem chtěla.
Podíval se na knihu přede mnou.
„Nečteš.“
„Čtu.“
Zvedl obočí.
„Třikrát jsi otočila stejnou stránku.“
Zamrzla jsem. „Sleduješ mě?“
„Všiml jsem si,“ řekl klidně. Žádná omluva. Jen fakt.
Chvíli bylo ticho. Ne nepříjemné — spíš nabité.
„Proč knihovna?“ zeptala jsem se, než jsem si to stačila rozmyslet.
Koutek jeho úst se pohnul. Ne úsměv. Něco mezi.
„Protože je to jediné místo, kde lidi mlčí a stejně toho řeknou hodně.“
„To nedává smysl.“
„Dává,“ podíval se mi přímo do očí. „Jen musíš poslouchat jinak.“
Srdce mi bušilo moc nahlas na to ticho kolem.
„A ty?“ kývl ke knize. „Před čím se tu schováváš?“
Ta otázka šla příliš přesně. Zavřela jsem knihu.
„Před lidmi, co se moc ptají.“
Na vteřinu se naše pohledy zasekly do sebe. Napětí by se dalo krájet.
Pak se odtáhl.
„Férový.“
Odešel o pár kroků — ale nezmizel. Jen si sedl ke stolu naproti. Jako by tím řekl: nikam nejdu.
A já najednou věděla, že dnešek neskončí obyčejně.
Už jsem se na něj nemohla dál dívat tak jsem odešla začla jsem si balit ale zase přišel ,, ty už jdeš " řekl.
,, jo " odpověďela jsem
,, já tě dobrovodim " pošeptal mi do ucha
Ztuhla jsem.
Byl moc blízko. Jeho hlas u ucha — tichý, klidný — ale stejně mi projel po zádech jako elektrika.
„Nemusíš,“ vydechla jsem a snažila se znít normálně. Nepovedlo se.
„Já vím,“ odpověděl. „Stejně půjdu.“
Zapnula jsem zip batohu až moc rychle. Zachytil se. Zaklela jsem polohlasem. Jeho prsty se objevily vedle mých — jisté, klidné — a zip jedním pohybem uvolnil.
„Díky.“
Jen přikývl.
Vyšli jsme z knihovny. Chodba byla skoro prázdná, světla studená, odpoledne už šedlo. Kroky se rozléhaly tichem. Šli jsme vedle sebe, ale ne tak daleko, aby to bylo pohodlné.
„Bojíš se mě?“ zeptal se najednou.
Podívala jsem se na něj. „Měla bych?“
„Nevím,“ pokrčil ramenem. „Většina lidí ano. Pomáhá jim to držet si odstup.“
„A to chceš? Aby si drželi odstup?“
„Od většiny jo.“
„A ode mě?“
Zastavil se. Donutil mě zastavit taky. Jeho pohled byl přímý, těžký — ale ne tvrdý jako předtím. Spíš zkoumající.
„To ještě nevím.“
Srdce mi udělalo nepříjemný přemet.
„Ty odpovídáš vždycky takhle divně?“ zkusila jsem odlehčit.
„Jen když mluvím s někým, kdo stojí za to, aby odpověď nebyla jednoduchá.“
To mě umlčelo.
Došli jsme ke dveřím školy. Venku foukal studený vítr. Natáhla jsem si rukávy přes dlaně.
„Tak tady,“ řekla jsem. „Dál trefím.“
Podíval se na oblohu, pak zpátky na mě.
„Netrefíš.“
„Prosím?“
„Za deset minut začne pršet.“
„To ne—“
První kapka dopadla na schod mezi námi.
Zvedl obočí. „Jak říkám.“
Než jsem stihla reagovat, stáhl ze sebe mikinu a hodil mi ji přes ramena. Teplá. Voněla po něm — něčem tmavém a dřevitém.
„Adriane, já—“
„Vezmi si ji,“ řekl tiše. „Vrátíš mi ji zítra.“
„A když nepřijdu do knihovny?“
Lehký náznak úsměvu. První opravdový.
„Přijdeš.“
Otočil se a odešel do deště, jako by měl jistotu ve věcech, o kterých já teprve začínala pochybovat.
A já tam stála s jeho mikinou na ramenou — a s pocitem, že tohle byl začátek něčeho, co rozhodně nebude klidné.
Rychle jsem běžela domů byla obrovská bouřka zalezla jsem do postele a myslela jsem na něj pak mi pípl mobil
,,čau tady Adrian"
,,čau" odepsala jsem