Dítě světla a temnoty

Začátek

Noc byla tichá. Až podezřele tichá.

Lirael stála na střeše rozpadající se budovy a dívala se na město pod sebou. Vypadalo jako směs chaosu a rezignace – prázdné ulice, světla blikající nepravidelně, jako by se sama bála svítit. V dálce se ozývalo dunění, skoro jako bouřka, ale tohle bouřka nebyla.

Tohle byl zvuk války, která neměla vůbec existovat.

Lirael si stáhla kapuci víc do obličeje. Ne proto, aby ji někdo nepoznal, ale lidé netušili, kdo je. Ani by ji nedokázali popsat. Jediné, co by si zapamatovali, by byly ty zvláštní oči.
Jedno modré jako letní obloha.
Druhé černé s rudým okrajem, jako oko někoho, kdo se nikdy neměl narodit.

A taky že neměla.

„Výbuch byl dýl než před hodinou,“ ozvalo se za ní.
Mladý kluk, sotva devatenáct. Jeden z Rebelů. Jmenoval se Kai a měl tu otravnou schopnost objevovat se přímo za jejími zády.
„Máš talent mě děsit,“ zabručela.
„A ty mluvíš jako někdo, kdo ještě nespal,“ odsekl jí s úsměvem.
Lirael neodpověděla. Ne že by nechtěla. Jen… nevěděla, jak mluvit o tom, co cítila. Vzduch byl těžký. A v něm byla energie, kterou poznala až nepříjemně dobře.

Nebe.
Peklo.
Oboje se sunulo k Zemi.

„Kai…“ začala tiše, „máš někdy pocit, že se něco chystá? Něco velkýho, co nedokážeš zastavit?“
Kai se uchechtl a přešel až k ní.
„Pokud myslíš anděly padající z nebe a démony lezoucí z kanálů, jo. Trochu něco cítím.“
Pak se na ni podíval a zvážněl.
„Ale když jsi s náma ty… já mám pořád pocit, že to zvládneme.“
Lirael ucítila bodnutí u srdce.
Kdyby věděl.
Kdyby jen tušil, kdo stojí vedle něj.
       

Země se zatřásla. Prudce. Tak prudce, až Lirael ztratila rovnováhu a Kai ji chytil za ruku.

Jenže v tu chvíli se to stalo.

Z druhé strany města se do nebe vyřítil temný sloup energie. Jako by samotná Země vykřikla. A hned poté – světelný záblesk z oblohy, ostrý jako břitva.
„Bože…“ vydechl Kai.
„To není Bůh,“ šeptla Lirael.

Oba sloupy mířily přímo k sobě. Světlo a tma. Ráj a peklo. A mezi nimi – lidský svět, který to nemohl přežít.

Kai se k ní otočil, bledý.
„Lirael… co to je?“
Odpověď měla na jazyku celou dobu.
„Začátek.“

A pak ucítila bolest tak silnou, že vyrazila dech. Ostrou, hořící, jako by se jí něco snažilo vyrvat páteř. Svalila se na kolena a rukou se chytla země, která vibrovala, jako by žila.

Kai k ní okamžitě padl.
„Hej! Co je ti?!“
„Já…“ vyrazila ze sebe.
„Už je to tady.“
A pak se to stalo.

Z jejích zad se s praskavým zvukem protrhla kůže. Kai uskočil, šokovaný. Lirael zakřičela, ale tentokrát to nebylo bolestí – byla to síla, která se konečně probudila.
Jedno křídlo se rozvinulo do tmy.
Druhé zazářilo jako stříbro.
Kai zíral s otevřenou pusou.
„Ty… ty nejsi člověk.“
Lirael se na něj pomalu podívala.
Oči jí svítily, každé jinou barvou.
„Ne,“ zašeptala. „A budu potřebovat, abys to pochopil.“

Nad nimi se obloha roztrhla.
A válka definitivně začala.