Mořský chlapec a Elias

Kapitola I - Slaná krev

Stál jsem na molu, ruce v kapsách a oči upřené na rozbouřené moře. Vítr mi rvál kabát, sůl se mi lepila na kůži, a každá vlna, která se tříštila o kameny, mi připomínala, že tu někdo jiný také čeká. Něco... nebo někdo.
Vždycky jsem cítil, že moře skrývá něco, co nechce být odhaleno. Ale dnes večer to bylo jiné. Bylo to živé. A zlé.

První pohled jsem měl jen na záblesk stříbra mezi vlnami. Pak se z vody vynořila postava. Muž, nebo chlapec? Těžko říct. Jeho kůže byla vlhká, odrážela měsíční světlo jako rozbité sklo. Vlasy tmavé, mokré a slepené, oči... oči byly něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Modrozelené, studené a přitom plné pohromy.

„Kdo jsi?" vypravil jsem ze sebe, hlas drsný, přesto zadržený strachem, který se mi dral do hrudi.
„Já? To je jedno," řekl a voda kolem něj bublala, jako by sama vydechovala. „Ale ty... ty jsi z té špíny na břehu."

Nenáviděl jsem ho hned, co jsem ho uviděl. Nenávist ostrá jako nůž, který se ti zaboří do dlaně. Cítil jsem ji celým tělem, a přesto se něco ve mně nebezpečně trhalo.
„A ty máš co dělat v mém moři?" vyprskl jsem.

Usmál se. Studeně. „Moje moře je každého, kdo do něj vkročí."

Ten úsměv... něco na něm mě fascino­valo, ale zároveň mě děsilo. Srdce mi bušilo, až jsem cítil krev v každém tepnu. A pak přišel první pohyb.
Z vody vyletěl jako šíp, rychlý a nečekaný. Skoro mě srazil, a já se odrazil, abych neupadl do špinavé, studené vody.

Nenávist a strach se střetly, a já... já chtěl jen jediné. Zničit ho, zahnat pryč, nebo zabít.
A on? On mě pozoroval s tou samou posedlou intenzitou.

Bouře se přehnala nad námi, vítr se stal ostrým jako břitva. Mezi námi bylo napětí, které se dalo krájet, a já cítil, že to není jen nenávist. Něco... hlubšího, temnějšího.
„Nepřibližuj se," vyhrkl jsem.

„Nebudu. Pokud ty se nepřiblížíš," odvětil.

Slova byla jen záminkou. Vzduch mezi námi byl těžký, plný nevyřčeného a krutého vzájemného posuzování. Každý pohyb, každé nadechnutí - byli jsme jako predátoři, připraveni zaútočit, připraveni trpět, připraveni zničit jeden druhého.

A přesto... když se jeho ruka dotkla vody, která mě obklopovala, cítil jsem něco, co jsem neznal. Fascinaci? Touhu? Nenávist a přitažlivost se mísily dohromady, ostrá a nebezpečná. Moje srdce bušilo a já věděl, že pokud se setkáme znovu, nebudeme jen nepřátelé. Budeme něco mnohem horšího. Něco, co může zabít, ale také přilákat.

Od té noci jsem ho viděl všude. V šumu moře, v šepotu větru, v každé tmavé vlně, která se lámala o skaliska. Nenávist? Ano. Ale něco víc... něco, co mě ničilo a zároveň přitahovalo.

A já věděl, že jednoho dne... jednoho dne se mezi námi rozpoutá válka. Ale zároveň i něco jiného. Něco, co by mělo být zakázáno.

Ahojky, tak snad se bude aspoň trochu líbit.