Mezi Bolestí a Touhou/ Hyunin

📘1.EP(Myslel si, že uteče minulosti. Ale bolest má vždy náskok.)

Pov. Jeongin

,,Innie?! Zlato, už máš zabaleno do školy?"  Optala se mě mamka. ,,Ano mami! neboj se mám všechno. " ,,No dobře tak už pojď dolů nebo ještě přijdeš první den do školy pozdě." ,,Už běžím." když jsem řekl že běžím, tak jsem to myslel doslova, až jsem si skoro rozbil čumák po schodech. ,,Ježiši Innie, ne tak rychle, nebo si ještě něco uděláš." Usmál jsem se na mamku.,, Neboj se ničeho, nic se mi nestalo." uchechtl jsem se. Mamka se o mě teď bojí ještě víc, a to jenom kvůli tomu, co se stalo na minulé škole, zhruba před měsícem a půl, nebo to je možná i déle. ,,Tak zlato pojď už, budu na tebe čekat v autě jo." ,,Ano mami." moji mamku mám hrozně rád, je to ta nejlepší máma, kterou jsem vůbec mohl mít. Když si s něčím nevím rady, tak mi pomůže, prostě je to člověk, který dělá všechno pro to, abych se měl v životě dobře, když se mamka tehdy dověděla co se mnou na minulých škole dělají, už bylo pozdě, můj "nejlepší kamarád" mě v podstatě jenom sprostě využíval a lhal mi, později to vlastně došlo až moc daleko a začal mě i šikanovat se svojí partou, no nevím proč všechno tohle to udělal, ale nejvíce mě zabolelo to že využil moje city k němu, zřejmě musel zjistit co k němu cítím, ze začátku jsem ho bral jako kamaráda, ale postupem času, aniž bych si to chtěl přiznat, jsem se do něj asi zamiloval, no on to asi nějak zjistil a sprostě toho využil. Potom mě začal šikanovat, od té doby se mi tahle vzpomínka vrací ve snech, snažím se na to zapomenout, ale nejde to. No nic dopovím vám to někdy jindy, teď už musím pospíchat jinak mě mamka zastřelí. Rychle jsem si obul boty, popadl tašku, klíče, mobil, peněženku a mohl jsem vyrazit. Nasedl jsem do auta, mamka se mě hned ptala co mi tak dlouho trvalo, jen jsem jí řekl, že jsem si ještě musel odskočit na záchod, já vím že je špatný lhát, ale bude lepší když se nedozví že se mi ty vzpomínky pořád vrací a já kvůli tomu v podstatě ani nemůžu spát. ,, jo jinak zlato, zapomněla jsem ti říct že já a tvůj táta pojedeme na 14 dní s, možná že se to i prodlouží, do Japonska, táta tam má nějakou obchodní schůzku a babička je těžce nemocná a tak já tam jedu za ní jí pomoct, zvládneš to tady sám?" ,, jasně mami, neboj se už nejsem malý dítě" mamka se na mě usmála,, já vím že už nejsi malý dítě, ale bojím se o tebe, tak mi slib že kdyby se cokoliv dělo, že mi zavoláš ano?" ,,neboj mami." zbytek cesty už jsme jenom mlčeli, občas mamka něco řekla, ale jinak nic. Když jsme dojeli, zřejmě už ke škole, tak mamka zastavila, já už jsem chtěl vyrazit, ale pak jsem si ještě vlastně vzpomněl na to že mamka neřekla kdy odjíždí. ,,mami a kdy odjíždíte?" ,, zítra ráno, už zřejmě asi doma nebudeme, odjíždíme brzo, něco okolo 3 hodiny ráno." ,,už?! dobře no tak buďte hlavně opatrní ano? A hned ráno jak se probudím, ti zavolám." ,,dobře zlatíčko tak ale teď už běž ať nepřijdeš pozdě." ,,jojo, tak zatím pa" vystoupil jsem z auta, zavřel, zamával mamce na rozloučenou a potom se pomalu otočil směr školní budova. 

,,dobře Jeongine to zvládneš, na tom nic není, jenom půjdeš rovně, to dáš jenom musím najít ředitelnu, to asi nebude tak těžký." 

Co jsem si co namluvil, už tady ředitelnu hledám tak minimálně půl hodiny a ono nic, já nevím kde je chyba, jestli ve mně, nebo...bože. Já jsem fakt hrozný debil, ona je celou dobu přede mnou cedule, ředitelna 1. patro a já jsem ve 3. patře. Dnešek nemůže být horší...