Dva roky ticha.

Nemocnice

píp..píp..píp..

Probudilo mě pípaní, čeho si vedle mě. Když jsem se otočila za zvukem, uviděla jsem přístroj, který jsem myslela, že za celej můj život uvidím jen ve filmech a seriálech. Byl to monitor který kontoroloval jestli dobře a pravidelně dýchám.

Když jsem se porozhlédla po místnosti, první čeho jsem si všimla byl kluk, kterýho jsem neznala. Byl okolo mého věku možná, že i o 2 roky starší než já. Pravidelně si oddechoval a vypadalo to, že spí.

Blbě se mi leželo, tak jsem se musela trochu narovnat.
Ale jakmile jsem udělala pohyb, kluk se vzbudil.
Chvíli se musel vzpamatovat, ale pak se na mě kouknul, jako kdybych byla nějaký ufo, který právě přiletělo z vesmíru. Nad tím jsem se musela uchechtnout.

"Panebože, Sári. Seš vzhůru. Díky bohu." Promluvil po chvíli kluk, jehož jméno neznám.

"Jo.. No to jsem. A k-kdo seš?" Mluvila jsem chraplavým hlasem. Nemohla jsem moc mluvit, takzě jsem spíš koktala.

"T-ty si na mě nevzpomínáš?" Překvapeně se na mě podíval a viděla jsem jak se mu zaleskli oči. Bohužel smutkem.

"J-já promiň.. Opravdu nevím, kdo seš. A co tady vůbec delám?" Promluvila jsem po chvíli ticha.

"Počkej chviličku, zavolám doktora. Ten ti vše vysvětlí."

Usmál se a odešel kam si za dveře.

Co se asi mohlo stát? A proč si nepamatuju, kdo je ten kluk? Je divný, když si pamatuje on mě, ale já jeho vůbec.

Zamrzelo mě to, ale dál jsem to neřešila, protože z mého přemýšlení mě vyrušil pan doktor a za ním toho kluka, kterého jsem do teď furt neznala a nevěděla jeho jméno.

"Dobrý den." Pozdravila jsem.

"Zdravím. Optám se vás na pár otázek ano?" Pozdravil mě nazpět doktor.

Já souhlasně přikývla a doktor se začal nadechovat, že něco řekne, ale já ho na okamžik přerušila.

"-Omlouvám se, jen se chci ještě na něco zeptat já vás, než začnete vy."

"Jistě, jen se ptejte." Odpověděl zdvořile.

"Já jen.." Chvíli jsem mlčela ale pak jsem začla mluvit dál. "- Jakto, že jsem tady a kdo je vůbec ten kluk, který stojí za vámi?" Optala jsem se doktora.

"No víte, ani já moc nevím, co se přesně stalo. Ale jen vím to, že jste měla autonehodu a tam jste se do něčeho trefila do hlavy a utrpěla jste ztrátu paměti.." Chvíli mlčel, ale nakonec dodal.: "Nepamatujete si poslední dva roky vašeho života." Řekl smutně.

Chvíli jsem mlčela, ale po malinké chvíli jsem jen naznačila rty malé "aha".

"Tak teď bychom šli na ty otázky." přikývla jsem a on pokračoval.

"Pamatujete si vaše jméno a přijmení?"

"Sára Novotná"

Doktor přikývnul a něco si zapisoval na papír, který držel v ruce.

"Mhm.. Kolikátého dneska je?" Optal se pan doktor.

"Tak to se omlouvám, to netuším." Omluvila jsem se panu doktorovy.

Doktor jen přikývnul a řekl.

"V pořádku pro dnešek by to bylo vše. Pokud by vše šlo podle plánu, tak by jsme vás mohli příští tyden ve středu propustit. Mimochodem dneska je úterý. Jo a abych nezapomněl navštěvovací hodiny jsou od 12h. do 16h., takže máte posledních 15 minut, aby jste tu s paní Novotnou byl a vše ji vysvětlil, pak vás bohužel budeme muset vyhodit, ale zítra můžete přijít zas. Pokud samozřejmě bude paní Novotná chtít."

Prohodil doktor k tomu klučinovy a při poslední větě se na mě kouknul naposledy nas pozdravil a odešel.
A já tu zůstala sama s tím klukem.

"Tak už mi vysvětlíte, kdo jste?" Zeptala jsem se nervózně.

"Jasně vysvětlim, ale nechceš si začít tykat?"

"Jasně, Sára." Řekla jsem a podala mu ruku na pozdrav.

On ruku přijal a řekl.

"Ahoj, Sáro. Jsem Jakub."

"No tak, kdo seš a jakto, že mě znáš?A kde jsou vůbec moje rodiče?"

Uvědomila jsem si, že tu vlastně nejsou.

"Sáro, rodiče ti zemřeli, když jeli na svoji svatbu. Měli autonehodu. Stalo se to před rokem." Podíval se na mě a v očích se mu mihla lítost. Pohladil mě po vlasech a pokračoval. "No a já jsem Jakub Dvořák. Jsem tvůj kluk. Chodíme spolu."
Usmál se, ale já strnula.

Koukala jsem na něj s překvapeným výrazem. Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to, jakobych zapomněla mluvit.

"Aha" bylo jediné, co jsem dokázala vyslovit.

"Promiň jestli to je pro tebe šok nebo tak něco, ale-"
nedokončil to, protože jsem mu skočila do řeči.

"Neomlouvej se. Naopak jsem ráda, že si mi to řekl."
Povzbudivě jsem se na něj usmála.

Chtěl něco říct, ale vyrušilo ho ťukání na dveře.

Rěkla jsem dále a dveře se otevřely. V nich byl ten samý doktor a řekl, že už mu 15 minut skončilo, a že se zase může zastavit zítra.

"Dobře. Tak ahoj Sári." Řekl poslal mi vzdušnou pusu a odešel.

"Ahoj, Kubo." Řekla jsem tiše, ale to už asi neslyšel.

Byla jsem unavená a tak jsem bezproblému spadla do říše snů.