Eat me, please! (Yaoi)

1. kapitola

Na obrázku náš upír.

Měsíc si dral cestičku skrz tmavé závěsy v mém pokoji a já ucítil již známý závan větru. Byl malý, ale znatelný. Studený dech se mi odrážel od tváře a pomalu se přesouval na krk. Po zádech mi přeběhla husina. Ztuhle jsem, ležel a čekal, co přijde. Tohle je poprvé, co to zažívám na vlastní kůži... ne vlastně není, jen je to poprvé, co jsem vzhůru a nemůžu tomu uvěřit.

Po včerejší noci jsem objevil na svém zápěstí kousnutí a poté i na krku, ale to už bylo starší, akorát na špatně viditelném místě, takže jsem si ho do teď nevšimnul.

Něco ostrého mi přejelo po krku a já hlasitě vypísknul. Okamžitě jsem si zakryl rukou pusu, ale bylo už pozdě.

,,Takže jsi vzhůru." Ozval se povýšenecký hlas za mnou.

Toho jsem se bál, proto jsem spal u kamaráda, hned vedle jeho postele, jenže ten se ani nehnul.

Měl jsem strach, promluvit na Naokiho, otočit se a pohlédnout té zrůdě, co mi to udělala, do očí.

Nade mou se sneslo několik dlouhých pramínků vlasů a těsně vedle mé hlavy se objevila něčí ruka.

Strnule jsem pootočil hlavu a podíval se vzhůru.

Ufff, jako by mi spadl kámen ze srdce, nevím proč, měl bych se třást strachy a bát se, co mi udělá, co když mě chce celého vysát a pak se vesele přisaje na svou další oběť?

Jeho tvář mě však nijak neděsila, spíš na opak. Byl jsem uchvácený dvěma rudými světýlky kmitajícími ve tmě noci, neodolatelnou tváří a sametovými vlasy. Zní to šíleně, já vím, ale po pravdě... čekal jsem něco víc... odporného? Děsivého? Možná nelidského?

Chvíli na mě jen tak překvapeně zíral, než se ďábelsky pousmál a snažil se do mě zabodnout své ostré bílé tesáky.

Okamžitě jsem se rukama opřel proti jeho hlavě a snažil se jí odtlačit.

Bez přemýšlení jsem na něj zakřičel:,,Co to děláš?! Já jsem vzhůru nebo to nevidíš?! Přestaň ty úchyle!"

Ona mi řekla úchyle?! Tak to teda ne! To jí nedaruju!

,,Já nejsem žádnej úchyl!" zařval jsem na ní.

Oh bože, teď se začal probouzet ten její milenec.

Na jeho tváři se objevil děsivý kyselý výraz.

,,Buď půjdeš se mnou, do mé říše, nebo tvůj milenec zemře. Vyber si!" Ehm... pardon, ale... jakej kurva milenec? To je pro toho upíra tak nezvyklí, když dva kluci leží v jednom pokoji, každý ve své posteli? Úplně WHAT???? Ten chomáč vlasů snad neví, že existují jen kamarádi?

Jako by to nebylo málo Naoki se pomalu probíral.

,,Nikam s tebou nejdu ty úchylnej upíre!"

Dobře, to, že to odmítá trochu chápu, ale proč mi kurňa furt nadává do úchyla? To sem k ní měl přijít a říct:,,Čau, nedala by si mi svou krev? Ne, ne, jako, víš... no já bych si jí vzal rovnou z tebe, jen do tebe zabodnu zuby a..." Jo už to vidím, jak by na mě hleděla, hahaha.

Jenže, když ona má tu nejlepší krev, kterou jsem kdy ochutnal. Poslední šance, prostě jí musím vzít sebou, nedokážu tu být moc dlouho.

Svými dlouhými vlasy jsem jejího milence obmotal dokola a pomalu začal stisk zvětšovat. Už je zcela vzhůru, z úst se mu loudí sápání po dechu a různé skřeky, bože, jak jsou lidé bezmocní, je to až pošetilé.

,,Poslední šance, buď půjdeš se mnou, nebo ho zabiju." On to vážně udělá, Naokimu už chybí jen málo, aby... nechci, aby zemřel.

Do očí se mi draly slzy, které se mi dařilo zadržovat.

S rozklepaným hlasem a podrážděně jsem mu sdělil svou odpověď:,,D-dobře, půjdu s tebou, ale..."

,,Ale? Myslím, že téhle situaci si nemůžeš určovat pravidla." Byl naštvaný, poznám to.

,,Jen chci naposledy vidět mé spolužáky. Tak prosím." Sklopil jsem zrak k zemi.

,,Dobře, jeden den, ale jen to."

Pomalu pustil Naokiho ze sevření a položil ho na postel.

Stoupl si do otevřeného okna, kterým nejspíš i přišel, otočil se a vítězně se na mě usmál a skočil dolů.

Naoki je v bezvědomí, jen doufám, že si to nebude pamatovat, nechci, aby se tím trápil. On je můj nejbližší přítel, jako rodina, kterou neznám. On se ke mně vždy choval jako k mladšímu bráškovi.

��