Podvol se!

Kapitola 1 - Sandra

„Vracím se domů."

Karolína na mě přes obrazovku telefonu zírala s vyvalenýma očima a spodní patro jí údivem padalo dolů. Po pár vteřinách z ní vyšel přiškrcený zvuk, než konečně vykřikla: „To jako vážně?"

Se širokým úsměvem jsem přikývla. „Jo."

Výraz v jejím obličeji se rozzářil. Začala tak pištět, až mi zalehlo v uších. Věděla jsem, že z mého návratu bude mít radost, proto byla první, komu jsem o něm řekla. Rodiče jsem chtěla překvapit, i když jsem se trochu bála, aby nedostali infarkt, až mě uvidí u dveří.

„Kdy přiletíš?"

„Musím tu něco dokončit, takže za dva týdny."

Znovu zavřeštila a třásla u toho rukama jako malá holčička. „Jsem tak nadšená, že tě budu mít zpátky. Naplánuju uvítací mejdan."

„Zas to nepřeháněj," rozesmála jsem se.

„Nepřeháněj? Po třech letech se vracíš domů a já ti ani nesmím udělat mejdan?"

„Můžeš, ale kroť se. Prosím!"

„Pokusím se," hravě zahoupala obočím.

Stejně mi bylo jasné, že to dopadne přesně podle jejích plánů. Všechny skončíme opilé pod obraz.

„A kde vůbec budeš bydlet?"

Svůj pronajatý byt jsem před odjezdem pustila, takže mě čekalohledání nového hnízdečka. „Firma mi zaplatí hotel, dokud si nenajdu bydlení."

Zamračila se. „Hotel je na prd, ne? Je takovej neosobní."

Cítila jsem to stejně, jenže jsem neměla kam jinam jít. Máma měla jednom maličký jednopokojový byt, takže u ní jsem nemohla být ani dočasně. „Je to momentálně moje jediná možnost."

Přemýšlivě zvlnila obočí a rty. „Co kdybys bydlela u nás?"

„Ne, to nejde. Nebudu vás otravovat a zabírat vám místo."

„Prosím tě, barák je dost velikej a my se tu stejně s tátoukolikrát hledáme. Věř mi, že se tu ztratíš."

S odfrknutím jsem se pousmála, rozhodně to byla příjemnější varianta bydlení. Obzvlášť v domě, který jsem znala a měla v něm nejlepší kamarádku. „A nebude to tátovi vadit?"

Mávla nad tím rukou. „Jemu to je jedno. Jen teda musíš přežít, že se si sem vodí svoje pichny."

Vyprskla jsem smíchy. „Cože?"

Ušklíbla se a zakoulela očima, jako by mi tím říkala:To budeš čučet.„Tatík se zbláznil, ale to ti řeknu osobně."

I kdyby si tam vodil celý harém, tak mi do toho nic nebylo, já měla být jenom host. „Fajn, myslím, že to přežiju, stejně budu převážně v kanclu a určitě u vás nebudu otravovat příliš dlouho."

„V pohodě. Užijeme si to."

Když jsem po další hodině odložila telefon, bolely mě koutky od smíchu a srdce mi plesalo radostí. Už v první chvíli, kdy mi šéf oznámil, že můžu odjet, jsem štěstím skákala do stropu. Nadšení mě neopouštělo a po rozhovoru s Karolínou se znásobilo. Po třech letech v Emirátech jsem se nemohla dočkat svého starého života v blízkosti rodiny a přátel. Sice jsem si to tam zamilovala, hlavně slunce a moře. Poznala jsem spoustuzajímavých lidí,navštívila skvělé restaurace, bary a místa. Naučila se trochu arabsky a vylepšila si angličtinu, a taky se posunula pracovně.