Lori „Vážně se tak bojíš?" prohodím směrem k Meg, a stisknu si kořen nosu. Jsem zoufalá.
„Nebojím" špitne.
Už přes dva roky se ji snažím přemluvit, aby to zkusila. Dva roky. Doufala jsem, že než přijde ten den, naučí se přemoct svůj strach z bolesti, aby mohla pomáhat ostatním. Ovšem den D se kvapem blíží - vždyť je už za měsíc. Za tak krátkou dobu ji sice nestihnu naučit vše, ale základy ano. Ale musíme začít hned.
„Meg," Řekla jsem a ona na mě upřela své čokoládově hnědé oči.
Věděla stejně jako já, že už to oddálit nejde. Ne. Už jsem jí ustoupila více než dvacet čtyřikrát. Zvednu se země a vytáhnu Meg na nohy. Pomalu kráčíme sídlem. Chodby se zdají být nepřirozeně tiché. Dorazíme na ošetřovnu. Na lůžku leží muž, jen o něco starší, než jsem já sama. Podle tmavě zelené, zaprášené uniformy poznám, že jde o vojáka. Mé vycvičené oči začnou hned analyzovat jeho stav. Přišel o ruku, ztratil příliš mnoho krve. Jen ten nejzkušenější léčitel by mu dokázal pomoct, a tím já nejsem. Nerada to říkám, ale pro Meg bude ideální. Pokud vše půjde podle plánu, zbaví ho bolesti a umožní mu klidnou smrt.
Pamatuji si svůj první případ. Byla to žena, kterou sžírala nemoc Aak. Nemoc, ze které se pak vyklubal mor, který zahubil tisíce lidí a kvůli kterému jsme ve válce. Zkušený léčitel by mohl zmírnit příznaky nebo ji dokonce plně vyléčit, ale to by dítě, jakým jsem v tu dobu byla, nezvládlo. Mohla jsem jen převzít její bolest na sebe. Věděla jsem, že léčitel cítí pouze polovinu bolesti, kterou převzal, a tím pádem jsem nečekala nic strašného. Opak byl pravdou, mé malé tělíčko nebylo připravené na takové utrpení. Ted bych ani skoro nemrkla a šla za dalším pacientem, ale to jen proto že se můj práh bolesti stále zvyšuje. Trvalo mi týden, než jsem byla schopná zkusit to znovu. Obávám se, že tolik času má malá sestřička mít nebude. Musím jen doufat, že je silnější, než jsem byla já.
Zatřepu hlavou, neměla bych si dělat starosti, Meg už je přece o tři roky starší, než jsem byla já na jejím místě. Nechala jsem ji přečíst všechny léčitelské knihy, mnohokrát jsem jí vysvětlovala všechny kroky přebíraní bolesti, učila jí i po hodinách léčení na ošetřovně, kdy mě bolelo celé tělo a učila jí sebeobraně, po tom, co jsem se vrátila z fronty, kde jsem ošetřovala celé dny a prakticky jsem nespala. To všechno, aby byla dnes připravená. Zvládne to. Musí to zvládnout.
Voják zasténal a Meg se mi schovala za sukni. Dřepla jsem si k ní na zem a vzala ji za ruce. Pomalu jsme došly k lůžku.
„Dobrý večer , nebojte se za chvíli bolest ustane." Řekla jsem, jak nejvlídněji jsem mohla.
Promluvit na pacienta je důležitý krok který by žádný léčitel neměl přeskakovat. Nechala jsem Meg aby položila své malinké ručičky na hrudník vojáka.
Otočila ke mně hlavu: „Lori...já to nemůžu udělat, nevím jak, já...všechno se mi vykouřilo z hlavy"
„Pamatuj, zavři oči, představ si sebe na kouzelném koberci, jak prolétáváš jeho tělem. Až narazíš na černý obláček, natáhni se po něm. Tak rozkroč nohy ať neupadneš, kdyby cokoliv, budu hned tady." Připomenu jí.
Kývne na mě a zavře oči. Je to tady, říkám si. Moje malá sestřička se stane léčitelkou. Vím, že se budu muset držet když bude poprvé trpět, ale už jsem zvládla horší výzvy a... udržím ji tím v bezpečí.
Meg
Tak neskutečně se bojím. Je toho tolik co se může pokazit. Vím, že mě Lori nechce zneklidnit, ale já slyšela o dětech, které takový nápor bolesti nezvládly. Pokud to vzdám, vláda mě potrestá. Pokud to nevzdám a zkusím to, je tu šance že nepřežiji. Ale já to zvládnu. Nesmím sestru zklamat. Sice to nepřizná ale já vidím, jak ji dny na ošetřovně ničí, jak fyzicky, tak psychicky. Vidím, že to nemá jednoduché. Zvlášť potom, co rodiče odjeli na frontu. Já si to naštěstí skoro nepamatuji. A potřebuje mou pomoc. Jen doufám že mě po Zkoušce nechají zůstat v sídle s ní. Kdyby jednu z nás poslali jinam, nezvládla bych to.
