Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění) osmatřicátá kapitola - Záhadný les

„Já vím!" pohladila jsem Věrného a pomocí malého kouzla jsem zabránila, aby mu voda alespoň přestala bičovat citlivý nos a oči. Hřebec se okamžitě uklidnil. Elf následoval mého příkladu a pomohl i klisně Janka a Mirawy.

Já jsem svými kouzly ochránila před nepříjemnou vodou Alexova vraníka.

„Zajímalo by mě, kde je asi Hrách!" povzdechl si Alex nad vzpomínkou na svého horského koníka. Věděl, že se s ním už asi nikdy nepotká. Narovnal se v sedle a pobídl koně k chůzi. Vyrazila jsem za ním. Nepřízeň počasí nám zbrzdila náš postup vpřed. Kvůli všude přítomné vodě se nedalo jet rychleji než středním klusem. Podloží bylo rozmáčené a hrozilo, že by se koni při rychlejším běhu mohla podsmeknout noha.

„Nezastavíme někde?" otázala se Mirawa a přitáhla si plášť blíže k tělu.

„Není kde," odpověděla jsem jí. Všude kolem nás se rozkládali louky a lesy. Přímo před námi se tyčila zalesněná krajina. „Za chvíli budeme v lese," ukázala jsem před sebe. Stromy částečně zachytí padající vodu.

Pak cesta zase pokračovala v naprosté tichosti. Znělo jen šumění deště a tlumené mlaskání koňských kopyt ve vodou nasáklém bahně. Les nás přijal do svých mokrých útrob. Koruny zde byly tak husté, že voda spíše stékala po listech, než že by tu přímo pršelo. Voda si hledala svoji cestu v mnoha stružkách.

Koně se sem tam skláněli ke šťavnaté trávě.

„Je tu až podezřele ticho," pronesl Janko. Ani na mě les nepůsobil zrovna přívětivě. Kvůli počasí utichli ptáci a všichni obyvatelé lesa se skryli do svých příbytků.

„Mám pocit, jako by nás někdo sledoval," ošíval se rytíř a měl stále tendenci se ohlížet.

„Z Hvozdu sis nezvykl?" otázal se Leonas, ale i u něho jsem si všimla, že svoji auru stáhl blíže k tělu, snad jako by měl obavy, že příliš vyzařující energie by mohla přivolat něco nežádoucího.

„Eyo, co je tohle za les?"

„Nevím," přiznala jsem Alexovi popravdě. V téhle části království jsem již několik let nebyla a i z těch dob před tím si nepamatuju, že by v některém z lesů kolem Vahanského povodí bylo takto tíživá atmosféra.

„Raději se mějte na pozoru!"

Projížděli jsme lesem, po chvíli se cesta ještě více zúžila, takže jsme všichni byli nuceni jet v řadě za sebou, navíc jsme se dostali na kraj potoka, který lesem protékal. Marně jsem lovila v paměti znalost o Království. Žádný takový pochmurný les s potokem v mých znalostech ale nebyl.

„To není možné!" rozčilovala jsem se. Jak je tomu dlouho, co jsem tu nebyla? Pět let? Sedm nebo možná deset? Za takovou dobu ale přece nemůže vyrůst les. Rozhlédla jsem se kolem. Navíc ne tak velký a temný!

Světla opravdu ubylo, možná za to mohla zatažená obloha nebo pevně provázané koruny stromů.

„Nikde necítím žádnou Magii," i Leonas pátral po zdroji toho tíživého pocitu.

Ani elf si s místem ale nevěděl rady.

Po jeho vzoru jsem i já zapátrala, na chvíli jsem se v sedle uvolnila a poslala svoji Magii po krajině. Objala nejdříve nejbližší stromy, pak se svezla po vodní hladině rozvířené padajícím deštěm, ale to bylo vše, co zde vířilo. Po Magii...ani stopa. Žádná, jen stromy, tmavá krajina.

Najednou se mi rozbušilo srdce. „To je ono!" vykřikla jsem, až Věrný sklopil uši a pohodil hlavou. Takového hluku najednou! Otočila jsem se na elfa za mnou: „Žádná Magie tu není!"