Things We Left Unspoken

1 - přítomnost

*Barča*

Občas mi připadá, že na té Letné skoro už i bydlím. Jsem tam většinou každý týden, minimálně jednou. A to jen kvůli mému bratrovi.

„Tak šup šup, nebo nestihneme pozdravit Adama!" zvolal táta, když jsme dorazili na místo. Rodiče trvají na tom, aby Adam, jako mladší dítě, od nich cítil co nejvíce podpory. Mě v mé kariéře samozřejmě také dost podporují, ale tátovi byl bližší vždy fotbal, než modeling.

Když jsme dorazili ke kabině, kluci už se na chodbách rozcvičovali a příprava na zápas byla v plném proudu.

„Karabec! Máš tu rodiče a ségru!" zvolal Martin Vitík, jeden z nejbližších kamarádů Adama. Je to moc fajn kluk, pravděpodobně můj nejoblíbenější z Adamových kamarádů.

„Čau, rodinko!" zvolal vesele Adam a šel nás všechny obejmout.

„Co ten plnovous?" zasmála jsem se, když jsem si všimla těch jeho tří chlupů na bradě a pošimrala ho.

„Hele, nedělej si ze mě furt srandu!" řekne uražene a ruku mi odstrčí, jako kdyby na tyhle moje vtípky už nebyl zvyklej.

Mamka ho začala zaplavovat otázkami na jeho přítelkyni Sabču a když táta a bratr začali po chvíli řešit fotbal, mamka do mě z ničeho nic šťouchla loktem. Ukázala na druhý konec chodby, kudy se právě vracel ke kabině ten kretén.

„To je ale fešák, viď?" rozplývala se nad nim máma. Já se na ní jen nevěřícně podívala.

„Jo, tak ten určitě," zamumlala jsem a protočila oči. Když jsem se podívala zpět na Ladislava, jeho oči visely na mě. Z nepříjemných vzpomínek, mě polil horký pot.

Ladislav Krejčí. Kapitán a další z bratrových kamarádů. U mě ovšem už ne tak oblíbený.

Modlila jsem se aby prostě jen zapadl do kabiny, ale on šel stále blíž naším směrem. Jeho oči neopouštěly moje. Zastavil se vedle Adama.

„Dobrý den, pane a paní Karabcovi," podíval se opět na mě, „Báro." oslovil mě.

„Píčusi," oslovila jsem ho na zpět a falešně se na něj usmála. Máma se na mě zamračila a drkla do mě. Ladislav se na mě nenávistně usmál.

„Omluvte prosím naší dceru, Láďo" řekl táta. Teď jsem byla já ta, co se zamračila. Ladislav se napřímil, aniž by přerušil oční kontakt.

„Neomlouvejte se. Já už su zvyklý na její sobecké chování," ostatní si vyměnili pohledy. Ladislav konečne ode mě odtrhne oči a obrátí se na Adama.

„Karo, měl by ses jít připravovat," řekne mu. Adam kývne, rozloučí se s námi a vyrazí do kabiny. Rodiče se rozlouči i s Ladislavem a začnou odcházet směrem k východu. Já chvíli ješte setrvám. Nechci být ta, co první přeruší oční kontakt. Ale po všem co se kdysi stalo mi to po chvíli už začne být nepříjemný, a tak jen vydechnu, protočím oči a také se otočím na odchod. Ujdu zhruba tak půl kroku, než mě popadne silná ruka za mojí paži a stáhne mě zpět. Zamotají se mi nohy a vrazím mu do hrudi. Z toho dotyku mě zamrazí. Sehne se pomalu k mému uchu.

„Už jsem ti několikrát říkal, ať sem nelezeš," řekne Ladislav mírnou výhružkou.

„Věř mi, Ladislave. Taky nejsem nadšená, že tě po tom všem musím výdat," odseknu.

„Vybrala sis to sama," prskne, pustí mojí paži a rozejde se ke kabině.

Nahlas vydechnu a vyrazím za rodičema na tribunu.