Breathless [Nová Verze]

1. Nemocnice

,,Chandlar, je mi to líto, moc se ti omlouvám," zašeptal Sam. 

Obrátila jsem oči v sloup a pohladila ho po vlasech. ,,Drž hubu a vůbec na mě nemluv," odsekla jsem mu. Sam zavřel oči a po tvářích mu začaly stékat slzy. Bože, kolikrát se to bude ještě opakovat než s tím začne něco dělat a uvědomí si, že tím ubližuje nejen mně, ale hlavně sobě. Každý normální člověk by se na něj už dávno vykašlal, ale já ne, protože je to můj nejlepší kamarád a nejlepší kamarádi se neopouštějí. Jeli jsme po hrbolaté cestě do nejbližší nemocnice, která byla dvacet minut od místa, kde se to všechno odehrálo. 

,,Asi budu zvracet," vyšlo mu z úst a začal kašlat. Natáhla jsem se pro bílý kyblík a podala mu ho těsně předtím, než z něj vyšel veškerý jeho obsah žaludku. Na jednu stranu mi ho bylo líto, na druhou stranu dobře mu tak. Nemá chlastat a chovat se jak debil. Probírali jsme to spolu snad desetkrát. To je samý neboj, já se změním, už se to nebude opakovat a bla, bla, bla. Stejně se to furt opakuje. Najednou jsem uslyšela jak mu kbelík upadl na zem a jeho tělo skoro s ním. Rychle jsem ho zachytila a položila na záda. 

,,Pane záchranáři on nevnímá!" Začala jsem vyšilovat na celou sanitku. Ten mě odstrčil a začal jej oslovovat jménem, pak ho poplácal po tváři, nahmatal pulz... Však to znáte. Naštěstí jenom omdlel. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi řvát, rozbít něco, potřebovala jsem obejmout. Místo toho jsem si jen sedla na druhou stranu sanitky a snažila se zhluboka dýchat. Během pěti minut jsme konečně dorazili do nemocnice, kde k nám přiběhl doktor se sestrou. 

,,Co se stalo?" 

,,Otrava alkoholem a barová rvačka." 

Podívali se na mě vážným pohledem. Na to jsem jen pokrčila rameny. ,,U něj je to normální." Oblékla jsem si Samovu koženou bundu a sledovala jak mého nejlepšího přítele odvážejí někam pryč. Zašla jsem na recepci, abych se té ženské za pultem mohla zeptat na pár informací. 

,,Jméno?" Ani se na mě nepodívala a psala cosi na počítači. 

,,Samuel Bettley." 

,,Nemluvím o něm drahoušku, ale o Vás." 

,,Aha, ale mě nic není," pokusila jsem se na ni alespoň malinko usmát. Ona se zamračila.

,,Na vašem obličeji máte modřiny, dělá se vám monokl a na tričku máte rozmázlou krev."

,,Opravdu  jsem v pořádku."

,,Jak myslíte. Jinak ten váš Samuel leží na pokoji 156. Půjdete nakonec chodby a dáte se doleva." 

,,Díky," Slušně jsem ji poděkovala a vydala se za ním. Zaklepala jsem potichu na dveře, ale nikdo se neozval. Pomalu jsem tedy otevřela dveře a vešla dovnitř.  Sam tu ležel sám v posteli u okna a v pravé ruce měl zavedenou kapačku. Zavřela jsem za sebou a šla k němu. Zrovna spal. Prohlížela jsem si ho od spodu nahoru. Na sobě měl nějaké nemocniční oblečení, vlasy rozcuchané, obličej bledý s pár modřinami. Sedla jsem si k němu na židli a chytila ho za ruku. V tom okamžiku mě napadlo, že bych se mohla podívat jak je na tom můj obličej. Zamířila jsem do koupelny a ihned se zděsila svého vlastního já. Z jednoho obočí mi tekla krev a pravé oko se mi zbarvilo do fialova. Byla jsem celá opuchlá, měla jsem kruhy pod očima a vlasy rozcuchané, snad ještě hůř než on. Z kabelky jsem vytáhla svůj kapesní make-up s hřeben a snažila se to celé co nejlíp napravit. Na závěr ještě na sebe vyplýtvala půlku své Calvin Klein voňavky, kterou jsem dostala od Dannyho k narozeninám a vrátila se zpátky na pokoj. U Sama už seděl Cam s Benem. 

,,Ahoj."

Ani mi neodpověděli a ihned mě vtáhli do velkého objetí.  

,,Jak je na tom?" Okamžitě se vyptával Ben. Pokrčila jsem jen rameny. ,,Nemám ponětí, nikdo mi nic neřekl a on celou dobu spí." 

,,Jak dlouho si to od něj necháš ještě líbit?" Zašeptal Cameron a podíval se na mě lítostivým pohledem. 

,,Je to můj nejlepší kamarád a ti se neopouštějí." 

Byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla a opět Sama chytla za ruku.